„Soylent Green je z lidí!“

Vizionářský dystopický sci-fi snímek Richarda Fleischera Soylent Green (1973, stopáž 97 minut), volně adaptující sociálně-kritický román Harryho Harrisona Místo, místo! Více místa! (Make Room! Make Room!, 1966), představuje základní text subžánru ekologické dystopie a tzv. „špinavé sci-fi“. Film, uvedený do kin bezprostředně po publikování průlomové zprávy Římského klubu Meze růstu (1972), přetavil vědecká varování před přelidněním a vyčerpáním přírodních zdrojů do mrazivé alegorie o konečném stádiu dravého korporátního kapitalismu.

Tato studie analyzuje film skrze prostorový dualismus extrémní společenské stratifikace, degradaci lidského těla na spotřební materiál a sebekanibalismus civilizace, která zničila vlastní biosféru.

I. Dystopický New York roku 2022: Přelidnění a ekocida

Fleischer zasazuje děj do New Yorku fiktivního roku 2022, v němž se tísní čtyřicet milionů obyvatel:

• Klimatické inferno: Svět trpí permanentním skleníkovým efektem, dusivým žlutým smogem a nedostatkem pitné vody[cite: 102]. Příroda byla beze zbytku zničena – lesy byly vykáceny, půda zdevastována a světové oceány biologicky vymřely[cite: 102]. Teplo a vlhkost vytvářejí nepřetržitý fyzický nátlak na masy obyvatel, které přespávají na schodištích činžáků a v kostelech[cite: 102].
• Potravinová krize a syntetické příděly: Skutečné potraviny (maso, zelenina, ovoce) se staly nedostupným luxusem určeným výhradně pro nejbohatší elity[cite: 102]. Běžná populace je plně závislá na syntetických potravinových koncentrátech monopolní korporace Soylent Corporation – sušenkách Soylent Red, Soylent Yellow a nově uváděném, vysoce výživném plaménku Soylent Green, deklarovaném jako produkt z mořského planktonu[cite: 102].

II. Třídní apartheid a komodifikace člověka jako nábytku

Společenský řád v Soylent Green představuje extrémní polarizaci moci a majetku[cite: 102]:

• Obytné pevnosti elit: Zatímco na ulicích dochází k hladovým bouřím potlačovaným policejními bagry se lžícemi na lidi, vládnoucí oligarchie žije v hermeticky střežených luxusních mrakodrapech s filtrací vzduchu, tekoucí vodou a soukromými bazény[cite: 102].
• Žena jako „nábytek“ (Furniture): Dehumanizace dosahuje vrcholu v instituci tzv. nábytku – mladé ženy jsou legálně pronajímány jako inventář luxusních bytů a přecházejí automaticky do vlastnictví nového nájemce (postava Shirl v podání Leigh Taylor-Youngové)[cite: 102]. Člověk je zbaven právní i ontologické subjektivity a stává se spotřebním doplňkem interiéru[cite: 102].

III. Eutanazie Sola Rotha a elegie za ztracenou biosférou

Emocionálním a filozofickým středobodem celého vyprávění je postava policejního knihovníka Sola Rotha (neopakovatelný Edward G. Robinson ve své poslední filmové roli před smrtí)[cite: 102]:

• Paměť starého světa: Sol představuje poslední generaci, která ještě pamatuje skutečné jídlo, stromy, čistý vzduch a lidskou důstojnost[cite: 102]. Jeho domov s detektivem Frankem Thornem (Charlton Heston) je ostrůvkem vzdoru, kde se čte z dochovaných knih a sdílí se vzácná sklenice jahodového džemu.
• Klinika vládní eutanazie: Když Sol v archivech odhalí pravdu o potravině Soylent Green, volí dobrovolný odchod ze života v vládním asistenčním centru[cite: 102]. Scéna jeho umírání, kdy leží na lůžku zalit kaskádou jeho oblíbené oranžové a modré barvy a na obří panoramatické plátno jsou promítány archivní záběry kvetoucích luk, jelenů v lesích a šumících oceánů za doprovodu Beethovenovy Pastorální symfonie, patří k nejdojemnějším a nejmrazivějším sekvencím sci-fi filmu[cite: 102]. Příroda existuje již pouze jako digitální přelud pro umírající[cite: 102].

IV. Závěr: Korporátní lež a civilizační sebekanibalismus

Detektiv Thorn sleduje Solovo mrtvé tělo z kliniky až do přísně střeženého průmyslového komplexu za městem[cite: 102]:

• Továrna na smrt: Zde odhaluje absolutní tabu: mrtvá lidská těla z nemocnic a eutanazijních center nejsou pohřbívána, nýbrž svážena nákladními vozy, vyklápěna do gigantických drtících van a chemicky zpracovávána na zelené sušenky Soylent Green[cite: 102]. Oceánský plankton dávno vyhynul; korporace udržuje populaci při životě tím, že ji krmí jejími vlastními mrtvými[cite: 102].
• Krvavý výkřik na nosítkách: Postřelený a krvácející Thorn je na konci vynášen z kostela a zoufale křičí na přihlížející dav: „Soylent Green je z lidí! Musíte je zastavit!“[cite: 102] Snímek nekončí revolucí ani pádem korporace, nýbrž mrazivým tichem[cite: 102]. Fleischer podal vizionářské varování: společnost, která podřídí přežití a etiku neomezenému zisku a růstu, skončí v doslovném sebekanibalismu, v němž se lidská bytost promění v pouhou kalorickou jednotku vlastního zániku[cite: 102].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Špinavá sci-fi (Dirty Sci-Fi): Vizuální styl science fiction 70. let odmítající sterilní laboratorní futurismus ve prospěch zobrazení zchátralé, přelidněné, znečištěné a technologicky rozpadající se reality.
• Korporátní kanibalismus: Sociopolitická metafora vyjadřující stav, kdy ekonomický aparát pro udržení chodu výroby a zisku doslova fyzicky konzumuje a likviduje vlastní pracovní sílu a obyvatelstvo[cite: 102].
• Meze růstu (Limits to Growth): Zásadní zpráva Římského klubu z roku 1972 varující před vyčerpáním přírodních zdrojů a ekologickým kolapsem při zachování nekonečného průmyslového a populačního růstu.

Bibliografie (Chicago Style):

• Fleischer, Richard, dir. Soylent Green (Motion Picture). Culver City: Metro-Goldwyn-Mayer, 1973.
• Fleischer, Richard. Just Tell Me When to Cry: A Memoir. New York: Carroll & Graf, 1993[cite: 102].
• Harrison, Harry. Make Room! Make Room!. New York: Doubleday, 1966[cite: 102].
• Meadows, Donella H., Dennis L. Meadows, Jørgen Randers, and William W. Behrens III. The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972.
• Sobchack, Vivian. Screening Space: The American Science Fiction Film. New Brunswick: Rutgers University Press, 1997.