„Neznaboh hluboce pohnutý posvátnem, hledající vykoupení skrze akt filmařiny.“

Dokumentární filmový esej Pierra Paola Pasoliniho Rekognoskace v Palestině (Sopralluoghi in Palestina per il vangelo secondo Matteo, 1965, stopáž 55 minut) zachycuje cestu, kterou italský básník a režisér podnikl v létě roku 1963 po Izraeli, Západním břehu Jordánu a Jordánsku. Cílem výpravy, realizované za doprovodu katolického kněze a teologa Dona Andrea Carrara, bylo nalézt autentické lokace pro chystané mistrovské dílo Evangelium podle Matouše (1964).

To, co mělo být rutinní produkční obhlídkou terénu, se však před kamerou Otella Martelliho proměnilo v hlubokou filozofickou meditaci nad nemožností zachytit biblické posvátno v moderním sekulárním světě a v jeden z prvních skutečných filmových esejů moderní kinematografie.

I. Ztráta biblické nevinnosti a zklamání z modernity

Pasolini přichází do Svaté země s básnickou představou o archaické, mýtické a neporušené krajině Ježíšovy doby[cite: 101]:

• Konfrontace s moderním státem: Režisér je okamžitě konfrontován s realitou moderního Izraele – nově vybudovanými betonovými městy, industrializovanými kibucy, asfaltovými silnicemi a všudypřítomnou technokratickou organizací prostoru[cite: 101]. Zdejší krajina byla zcela zasažena evropskou modernitou, jež z ní vymazala stopy archaického tajemství[cite: 101].
• Politická tenze pohraničí: Biblická místa (Nazaret, Betlém, Genezaretské jezero, Jeruzalém) jsou rozdělena ostnatými dráty, vojenskými hlídkami a uprchlickými tábory po arabsko-izraelském konfliktu[cite: 101]. Pasolini v komentáři s trpkostí konstatuje, že posvátno nelze nalézt tam, kde byla organická kontinuita dějin přerušena moderním nacionalismem a urbanismem[cite: 101].

II. Geografická dislokace: Z Palestiny do jihoitalské Matery

Nemožnost točit v reálné Palestině vedla k radikálnímu uměleckému rozhodnutí, které definovalo vizuální podobu Evangelia podle Matouše[cite: 101]:

• Iluzornost autenticity: Pasolini pochopil, že historická věrnost místa je pastí. Moderní Palestina byla příliš sekularizovaná a buržoazní, zatímco arabské obyvatelstvo žilo pod tíhou sociální bídy bez mýtického přesahu[cite: 101].
• Nalezení archaického ráje v italském jihu: Režisér nachází svůj „biblický svět“ nikoliv na Blízkém východě, nýbrž v zaostalých, chudých a archaických končinách jižní Itálie – v jeskynním městě Matera v Basilicatě a v polopouštní krajině Kalábrie[cite: 101]. Právě v jihoitalském agrárním proletariátu spatřil Pasolini živoucí předmoderní posvátnost, čistotu a tělesnou spiritualitu, kterou v samotné Palestině marně hledal[cite: 101].

III. Filmový esej jako dialog pochybností a teologická debata

Snímek je výjimečný svou otevřenou esejistickou formou, jež předznamenala moderní dokumentární styl Chrise Markera či Jeana-Luca Godarda[cite: 101]:

• Polemika s Donem Carrarou: Zvuková stopa je tvořena nepřetržitým, fascinujícím dialogem mezi marxistickým ateistou Pasolinim a katolickým teologem Carrarou[cite: 101]. Zatímco kněz obhajuje kontinuitu církevní tradice a význam posvátných míst, Pasolini zkoumá tváře místních dětí a rolníků s antropologickou skepsí a hledá v nich stopy autentické víry[cite: 101].
• Kamera jako zápisník: Film nestaví na uhlazených kompozicích; je to kinetický deník točený z ruky. Záběry se přerušují, kamera přeostřuje a režisér přímo do mikrofonu formuluje své tvůrčí pochybnosti, čímž diváka zapojuje do samotného procesu zrodu uměleckého díla[cite: 101].

IV. Závěr: Hledání posvátna v sekulárním světě

Rekognoskace v Palestině překračuje rámec běžného filmu o filmu a stává se autonomním filozofickým testamentem[cite: 101]:

• Diagnóza desakralizace: Pasolini podává svědectví o neodvratném zániku předmoderního světa pod náporem globálního neokapitalismu[cite: 101]. Posvátno již nelze lokalizovat na mapě; stalo se vnitřní duchovní kategorií, kterou musí umělec nově stvořit skrze styl a formu[cite: 101].
• Odkaz: Tento esejistický deník dokazuje, že Pasoliniho vztah ke křesťanství nebyl ideologickým dogmatem, nýbrž hlubokou, bolestnou touhou po kráse a transcendenci v civilizaci, která vyměnila posvátný mýtus za spotřební konzum[cite: 101].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Filmový esej (Cinematic Essay): Nebeletristický žánr kinematografie, v němž režisér kombinuje dokumentární záběry s osobním filozofickým komentářem a zkoumá abstraktní téma bez nutnosti lineárního příběhu[cite: 101].
• Desakralizace prostoru: Proces ztráty posvátného a duchovního rozměru historických či náboženských míst v důsledku modernizace, turismu a politických konfliktů[cite: 101].
• Archaické posvátno u Pasoliniho: Koncept předmoderní spirituality a čistoty, kterou režisér nacházel u negramotných rolníků a lumpenproletariátu, nedotčených buržoazním kapitalismem[cite: 101].

Bibliografie (Chicago Style):

• Magrelli, Enrico, ed. Con Pier Paolo Pasolini. Roma: Il Castoro, 1977.
• Pasolini, Pier Paolo, dir. Sopralluoghi in Palestina per il vangelo secondo Matteo (Motion Picture). Roma: Arco Film, 1965.
• Pasolini, Pier Paolo. Lutheran Letters. Translated by Stuart Hood. Manchester: Carcanet Press, 1983[cite: 101].
• Rohdie, Sam. The Passion of Pier Paolo Pasolini. London: British Film Institute, 1995.
• Viano, Maurizio. A Certain Realism: Making Use of Pier Paolo Pasolini. Berkeley: University of California Press, 1993[cite: 101].