Ostře sledované vlaky (Closely Watched Trains, 1966): Perlička na dně staničního prachu a erotika vzdoru
The Pearl at the Bottom of Station Dust: On Laughter, Tears, and Closely Watched Trains
Analytická studie oscarové tragikomedie Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala zkoumající střet mikrodějin se zhoubnou mašinérií války, erotiku jako formu rezistence a absurdní hrdinství bez patosu.
An essay on Jiří Menzel and Bohumil Hrabal's Oscar-winning masterpiece. Exploring eroticism as resistance, reluctant heroism, and finding humanity amidst wartime absurdity.
Tragikomedie Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky (Closely Watched Trains, 1966, stopáž 92 minut), oceněná v roce 1968 Cenou Akademie (Oscarem) za nejlepší cizojazyčný film, představuje jeden z vrcholů Československé nové vlny. Adaptace stejnojmenné novely Bohumila Hrabala odmítá schematický heroismus válečných velkofilmů. Menzel s Hrabalem nezkoumají dějiny skrze frontové linie a velké generály, nýbrž skrze optiku zdánlivě bezvýznamného zapadlého středočeského nádraží v Kostomlatech na sklonku druhé světové války.
Tato studie analyzuje film jako mistrovskou syntézu mikrodějin a makrodějin, v níž se erotická touha a všední lidská trapnost stávají nejúčinnějším štítem proti odlidštěnému totalitnímu aparátu.
I. Mikrokosmos nádraží a erotika jako tichá rezistence
Staniční kancelář funguje jako autonomní prostor vyčleněný z válečného běsnění:
- Kontrapunkt k mašinérii zkázy: Zatímco po kolejích projíždějí ostře sledované vojenské transporty wehrmachtu naložené tanky, vojáky a zbraněmi, uvnitř stanice se řeší banální mikrodramata – přednosta stanice Lánský (Vladimír Valenta) krmí holuby a usiluje o povýšení, zatímco výpravčí Hubička (Josef Somr) svádí mladé telegrafistky.
- Razítkování jako dekonstrukce moci: Ikonická scéna, v níž Hubička noční službu promění v erotický rituál a potiskne úředními staničními razítky odhalené pozadí telegrafistky Zdeničky Svaté (Jitka Zelenohorská), představuje vrcholnou ukázku hrabalovské subverze[cite: 131]. Úřední aparát státní kontroly – razítko s říšským orlem a datem – je přetaven v nástroj čiré tělesné rozkoše a absurdity[cite: 131]. Nacistická posedlost řádem a disciplínou je paralyzována lidskou živočišností[cite: 131].
II. Miloš Hrma: Iniciace do dospělosti a hrdinství bez patosu
Ústřední postava železničního eléva Miloše Hrmy (Václav Neckář) je pravým opakem konvenčního válečného hrdiny[cite: 131]:
- Trauma selhání: Miloš prožívá existenciální krizi vyvolanou předčasnou ejakulací (ejaculatio praecox) při milostném sblížení s průvodčí Mášou[cite: 131]. Jeho osobní trauma a pokus o sebevraždu podřezáním žil ve vaně mají pro jeho vědomí neskonale větší váhu než celý kolaps třetí říše[cite: 131].
- Viktoria Freie a probuzení odvahy: Teprve erotická iniciace zprostředkovaná zkušenou partyzánskou spojkou Viktorií Freie (Nada Urbánková) – jejíž jméno nese symbolický význam svobodného vítězství – navrací Milošovi sebevědomí a mužskou identitu[cite: 131]. Hrdinský čin není v Hrabalově pojetí plodem fanatické ideologie; rodí se z nově nabyté radosti ze života, která se nebojí oběti[cite: 131].
III. Černobílá poetika Jaromíra Šofra a řeč detailu
Vizuální ztvárnění kameramana Jaromíra Šofra dodává snímku hluboký poetický rozměr[cite: 131]:
- Civilní realismus: Šofrova kamera odmítá dramatické noirové šerosvity ve prospěch měkkého, rozptýleného denního světla[cite: 131]. Prostory perónu, čekárny a tratě jsou snímány s dokumentární věcností, jež dává vyniknout materiální struktuře staničního prachu, kouře lokomotiv a zaolejovaných montérek[cite: 131].
- Pábitelský detail: Menzel buduje komiku skrze drobná gesta a vizuální metafory – ustřižená uniforma kolaborujícího rady Zedníčka (Vlastimil Brodský), roztržená přednostova pohovka či klobouk prostřelený při partyzánském přepadu[cite: 131]. Každý detail v sobě nese esenci hrabalovské „perličky na dně“ – záblesku lidskosti a poezie skryté v té nejobyčejnější všednosti[cite: 131].
IV. Závěr: Pád z návěstidla a věčná hodnota lidskosti
Finále filmu uzavírá Milošovu iniciaci definitivním etickým gestem[cite: 131]:
- Tichá oběť: Miloš úspěšně vhodí výbušninu do muničního vlaku projíždějícího stanicí[cite: 131]. Vzápětí je však smrtelně zasažen výstřelem německého vojáka střežícího vagon[cite: 131]. Miloš padá do vagonu s municí a umírá tiše, bez velkých slov, zatímco obzor ozáří gigantická exploze[cite: 131].
- Univerzální humanismus: Ostře sledované vlaky dokázaly, že skutečná velikost člověka nespočívá ve vojenských triumfech, nýbrž ve schopnosti zachovat si vnitřní čistotu, soucit a humor uprostřed zmaru[cite: 131]. Menzelův snímek potvrdil univerzální sílu české filmové školy, jež dokázala z lokálního staničního mikrosvěta vykřesat nadčasovou výpověď o lidské důstojnosti[cite: 131].
Slovníček pojmů a bibliografie
- Pábitelství: Hrabalovský literární a životní koncept označující specifický typ lidového filozofa a snílka, který okouzleně vnímá svět v jeho surové kráse a nachází poezii v těch nejbanálnějších situacích[cite: 131].
- Perlička na dně: Metafora Bohumila Hrabala vyjadřující přítomnost ryzí lidskosti, čistoty a soucitu ukryté hluboko pod nánosy společenské špíny, vulgarity a úpadku[cite: 131].
- Československá nová vlna: Filmové hnutí šedesátých let (Menzel, Forman, Chytilová, Němec), vyznačující se autenticitou, černým humorem, rozbitím ideologických klišé a hlubokým etickým zájmem o obyčejného člověka[cite: 131].
Bibliografie (Chicago Style):
- Hames, Peter. The Czechoslovak New Wave. London: Wallflower Press, 2005.
- Hrabal, Bohumil. Ostře sledované vlaky. Praha: Československý spisovatel, 1965.
- Liehm, Antonín J. Ostře sledované filmy: Československá filmová zkušenost. Praha: Národní filmový archiv, 2001.
- Menzel, Jiří, dir. Ostře sledované vlaky (Closely Watched Trains). Praha: Filmové studio Barrandov, 1966[cite: 131].
- Škvorecký, Josef. All the Bright Young Men and Women: A Personal History of the Czech Cinema. Toronto: Peter Martin Associates, 1971.
Imagine a world where bombs fall, cities burn, and Europe suffocates under the heavy iron boot of history. Amidst this apocalyptic thunder, somewhere in central Bohemia, a telegraph quietly ticks away in the dusty station of Kostomlaty. Dispatcher Hubička courts the young telegraphist, the stationmaster feeds his beloved pigeons, and young apprentice Miloš Hrma feels as though his entire universe has collapsed. Not because of Hitler, but because he has failed as a man in the arms of a loving girl.
Bohumil Hrabal would have adored such a perspective, for it holds the very essence of his worldview. An essay on Closely Watched Trains must not be a cold academic dissection; it must smell of oil, cheap cologne, and station dust. It must search for the pearl at the bottom.
Eroticism as Resistance Against Death
The work of Hrabal and Menzel rests upon a seamless intertwining of two of the most powerful human drives—Eros and Thanatos, the yearning for life and the omnipresent threat of death. While trains laden with the consequences of war rumble past, the dispatch office hums with indestructible vitality.
One of the most famous scenes in Czechoslovak cinema—the stamping of telegrapher Zdenička’s buttocks—is far more than a brilliantly crafted erotic joke. It is a quiet, absurd, and all the more potent revolt against the Nazi regime, embodied by the slick collaborator Zedníček. While the Reich dreams of a thousand-year empire, Dispatcher Hubička methodically presses official station stamps onto her skin. There is a touch of pure Hrabalesque pábení here: an instrument of bureaucratic control transformed into a tool of pleasure and tenderness. Life simply refuses to be halted by war; it will always find a crack between the railway sleepers to sprout like weeds.
Reluctant Heroism and Severed Neckties
Miloš Hrma is no hero carved from marble. He is a vulnerable, almost comically sensitive boy who slashes his wrists in a bathtub, unable to bear the weight of his own adolescence. For him, his personal tragedy is far more immediate and terrifying than the entirety of the Second World War.
And yet, it is he who ultimately blows up a German ammunition train. But how does it happen? Hrabal mocks traditional notions of pompous heroism. Miloš acts out of no fanatical patriotism. Rather, Menzel and Hrabal symbolically link his sexual initiation—courtesy of the partisan Viktorie Freie, whose name can be read as a distinctly Hrabalesque wordplay on “victory” and “freedom”—to his newly discovered courage. Only after becoming a man, once he understands that life possesses meaning and a sweet taste, is he prepared to sacrifice that very life.
Death overtakes him at the most untimely moment: just as he has truly begun to live. When Miloš falls from the signal tower, it is not a triumphant shout into history, but a quiet sigh.
A Symphony of Absurdity, Majesty, and a Golden Statuette
Closely Watched Trains is a work of genius because it compels the viewer to laugh and weep at the same time. It is a slapstick comedy about the stationmaster’s torn sofa, his desperate longing for a promotion that slips further away with every mishap caused by his subordinates, and the severed neckties on the platform. Yet beneath this comedic surface flows an undercurrent of profound melancholy.
Director Jiří Menzel successfully translated Hrabal’s sprawling, unbridled prose into crystal-clear visual imagery. Jaromír Šofr’s black-and-white cinematography refuses to turn war into a spectacle. Here, war exists as a dreary gray cloud beyond the station windows, as a distant rumble occasionally interrupted by the chiming of the station clock.
That this intimate, seemingly unassuming film from a quiet Central Bohemian railway station should ultimately conquer the world and claim the Academy Award for Best Foreign Language Film in 1968 remains the sweetest paradox of all. Without Hollywood sentimentality or grand budget warfare, pure humanity triumphed. The golden statuette held by the young Menzel seemed to confirm that a tiny local world of humor and tragedy carries a universal resonance capable of touching the entire globe.
The Pearl at the Bottom Remains
Had Bohumil Hrabal read these words at a table in the U Zlatého tygra pub, he might have offered a nod of quiet approval. To understand Closely Watched Trains is to understand that history is not forged solely by great leaders and generals. History turns on the most mundane moments—at small railway stations, in forgotten offices, among ordinary people who fear, love, fail, and occasionally, quite unexpectedly, perform a heroic deed.
It stands as a tribute to the Czech destiny: confronting the crushing weight of history not with a sword in hand, but with an ironic smile, a rubber stamp, and, when the moment arrives, a live detonator. For beauty, as Hrabal would say, always lies down below, hidden at the very bottom of all our human fumbling.