Když David Lynch v roce 1999 představil snímek Příběh Alvina Straighta (The Straight Story, stopáž 112 minut), natočený pod hlavičkou studia Walt Disney Pictures s přístupností pro celou rodinu (rating G), způsobil v mezinárodní filmové obci šok. Autor pověstný surrealistickými nočními můrami, rozpadem lidské identity a perverzním podložím amerického maloměsta (Modrý samet, Lost Highway) natočil dílo formálně neobyčejně prosté, dojemné a hluboce humanistické[cite: 98, 128].

Přesto se nejedná o úkrok stranou či kapitulaci před hollywoodským sentimentem; Příběh Alvina Straighta představuje možná nejradikálnější film Lynchovy kariéry. Skrze skutečný příběh třiasedmdesátiletého veterána druhé světové války, který se vydal na šestitýdenní pouť napříč dvěma státy na staré zahradní sekačce, vytvořil Lynch meditativní road movie o lidské důstojnosti, pokoře a uzdravení starých vin na samém sklonku lidského života.

I. Radikální inverze lynchovského kánonu: Odvrácená tvář Ameriky

Lynch v tomto snímku neopouští své celoživotní téma Ameriky; nahlíží na ni pouze z opačného úhlu:

• Absence monster: Zatímco v Modrém sametu nachází pod zeleným trávníkem uříznuté ucho plné hmyzu a zvráceného násilí, v Příběhu Alvina Straighta zkoumá čistotu srdce obyčejných lidí[cite: 128]. Svět amerického středozápadu (Iowa a Wisconsin) zde není líčen jako pokrytecké panoptikum zla, nýbrž jako společenství tiché vzájemnosti, pohostinnosti a ochoty pomoci bližnímu bez nároku na odměnu.
• Čistota stylu: Spolu se scenáristkou a střihačkou Mary Sweeneyovou a Johnem Roachem se Lynch vyhnul veškeré ironii a postmodernímu odstupu[cite: 128]. Dramatické napětí nepramení z vnějšího nebezpečí, nýbrž z neúprosně tikajícího biologického času stárnoucího těla konfrontovaného s vlastní konečností[cite: 128].

II. Zahradní sekačka John Deere a poetika radikální pomalosti

Středobodem formální stavby filmu je rychlost pohybu:

• Osm kilometrů v hodině (Slow Cinema): Alvin Straight kvůli špatnému zraku nevlastní řidičský průkaz a odmítá nechat se někým odvézt autem[cite: 128]. Zapřáhne za starou sekačku John Deere z roku 1966 podomácku vyrobený přívěs a vyráží na 240 mil dlouhou cestu rychlostí osm kilometrů v hodině[cite: 128]. Toto vynucené radikální zpomalení nutí diváka i hrdinu opustit hektickou kinetiku moderního světa a vnímat realitu v jejím přirozeném plynutí[cite: 128].
• Kamera Freddieho Francise: Legendární britský kameraman Freddie Francis snímá nekonečná zvlněná kukuřičná pole Iowy, monumentální sila, kombajny v prachu a oblohu měnící se od ranních mlh po večerní bouře s pastorální monumentalitou[cite: 128]. Pomalé jízdy kamery a táhlé tóny akustické kytary a smyčců Angela Badalamentiho proměňují cestu v kontemplativní liturgii prostoru[cite: 128].

III. Richard Farnsworth a tělesná autenticita odcházení

Herecký výkon Richarda Farnswortha v titulní roli (za nějž byl ve svých devětasedmdesáti letech nominován na Oscara) představuje jeden z nejemotivnějších momentů dějin filmu[cite: 128]:

• Skutečný zápas s bolestí: Farnsworth v době natáčení bojoval s terminální fází rakoviny kostí a pohyboval se s obrovskými bolestmi o dvou berlích[cite: 128]. Jeho tělesná křehkost, unavená chůze, zvrásněná tvář a hluboký, laskavý pohled modrých očí nebyly pouhou hereckou stylizací; byly přímým zhmotněním reálné lidské odvahy člověka stojícího na prahu smrti[cite: 128]. (Farnsworth několik měsíců po premiéře svůj život ukončil).
• Setkání poutníka: Během své pouti Alvin potkává náhodné lidi – těhotnou dívku na útěku z domova, hysterickou řidičku srážející jeleny či starého veterána z druhé světové války v baru. Tyto epizody fungují jako malé etické lekce o rodině, odpuštění a sdílené bolesti válečného traumatu, v nichž Alvin vystupuje jako moudrý patriarcha předávající své životní zkušenosti bez poučování a pýchy[cite: 128].

IV. Závěr: Hvězdné nebe nad Wisconsinem a bratrské mlčení

Vyvrcholení pouti – setkání Alvina s jeho těžce nemocným bratrem Lylem (Harry Dean Stanton) v rozpadlé dřevěné chatrči v městečku Mount Zion – je vrcholem filmové zdrženlivosti[cite: 128]:

• Triumf ticha nad slovy: Bratři spolu deset let nepromluvili kvůli malichernému sporu v opilosti[cite: 128]. Když se po stovkách mil Alvin objeví na jeho zápraží, neprobíhá žádné melodramatické vysvětlování, omluvy ani výčitky[cite: 128]. Lyle pohlédne na zaparkovanou rozbitou sekačku, se slzami v očích se zeptá: „Tohle jsi kvůli mně ujel na tomhle stroji?“, a Alvin tiše odpoví: „Ano, Lyle.“[cite: 128]
• Návrat k nekonečnu: Bratři usednou vedle sebe na verandu a v němém smíření hledí na noční oblohu plnou hvězd. Závěrečný záběr stoupá k nekonečnému hvězdnému vesmíru za zvuků Badalamentiho hudby. Příběh Alvina Straighta uzavírá své poselství mrazivou čistotou: dokazuje, že největší hrdinství nespočívá v dobytí světa, nýbrž v překonání vlastní pýchy a ve schopnosti vykonat dlouhou a namáhavou pouť za usmířením s těmi, které máme rádi[cite: 128].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Radikální pomalost (Slow Cinema): Estetický a narativní směr kinematografie využívající extrémně pomalé tempo, dlouhé záběry a minimum akce k navození kontemplace a hlubokého smyslového vnímání reality[cite: 128].
• Pastorální road movie: Žánrová varianta silničního filmu, v níž je industriální dálnice nahrazena venkovskými vedlejšími cestami a krajinou, sloužící jako prostor pro duchovní očistu a znovunalezení harmonie[cite: 128].
• Etická zdrženlivost (Lynchovský minimalismus): Režijní metoda odmítající sentimentální melodramatické dialogy ve prospěch významotvorného ticha, pohledů a elementárních fyzických gest[cite: 128].

Bibliografie (Chicago Style):

• Chion, Michel. David Lynch. Translated by Robert Julian. London: British Film Institute, 2006[cite: 128].
• Lynch, David, dir. The Straight Story (Motion Picture). Burbank: Walt Disney Pictures / Asymmetrical Productions, 1999.
• Lynch, David, and Chris Rodley. Lynch on Lynch. London: Faber and Faber, 2005.
• Olson, Greg. David Lynch: Beautiful Dark. Lanham: Scarecrow Press, 2008[cite: 128].
• Sweeney, Mary, and John Roach. The Straight Story: Screenplay. London: Faber and Faber, 1999.