„Poslouchat je snazší než žít.“

Mistrovské dílo Bernarda Bertolucciho Konformista (Il conformista, 1970, stopáž 111 minut), natočené podle stejnojmenného románu Alberta Moravie, představuje jeden z absolutních vrcholů moderní evropské kinematografie a nejhlubší filmovou studii psychologických kořenů fašismu. Bertolucci odmítá nahlížet na totalitní režim jako na pouhý politický systém vnucený společnosti shora.

Prostřednictvím osudu aristokrata Marcella Clericiho (životní výkon Jean-Louise Trintignanta) dekonstruuje fašismus jako intimní psychickou patologii: jako zoufalou, patologickou touhu slabého a traumatizovaného jedince splynout s anonymním davem, podřídit se normě a vymazat vlastní odlišnost výměnou za pocit bezpečí a normality.

I. Vizuální řád a fašistická geometrie Vittoria Storara

Vizuální styl filmu, vytvořený kameramanem Vittoriem Storarem, představuje revoluční mezník v práci se světlem, barvou a architekturou[cite: 123]:

• Geometrie útlaku: Fašistický Řím třicátých let je nasnímán v monumentální, sterilní a chladné architektuře čtvrti EUR (Esposizione Universale Roma)[cite: 123]. Nekonečné pravoúhlé mramorové sloupy, obří prázdné sály ministerstev a přísné linie vytvářejí prostor, v němž je lidské tělo zcela potlačeno[cite: 123]. Estetický řád zde přímo ztělesňuje státní diktát: dokonalá symetrie slouží k zamaskování vnitřního morálního rozkladu[cite: 123].
• Chiaroscuro a žaluzie: Storaro využívá kontrastní expresionistické svícení, v němž stíny žaluzií vrhají na stěny a tváře postav geometrické mříže[cite: 123]. Světlo je v Konformistovi rozřezáváno do pruhů, což vizualizuje vnitřní rozpolcenost hrdiny mezi vlastním svědomím a nutkáním k absolutní poslušnosti[cite: 123].

II. Trauma z dětství a touha po „normálnosti“ za každou cenu

Marcello Clerici není fanatickým vyznavačem Mussoliniho ideologie; jeho fašismus je psychologickým obranným štítem[cite: 123]:

• Zasuté trauma s řidičem Linem: Jako třináctiletý chlapec byl Marcello sexuálně obtěžován rodinným šoférem Linem, načež se pokusil útočníka zastřelit zbraní a v hrůze uvěřil, že spáchal vraždu[cite: 123]. Toto potlačené trauma homosexuality a viny jej uvrhne do celoživotního strachu z vlastní „nenormálnosti“[cite: 123].
• Fašismus jako uniforma duše: Vstup do fašistické tajné policie OVRA, formální katolický sňatek s povrchní maloměšťáckou dívkou Giulií (Stefania Sandrelliová) a sterilní úřednický život jsou pro Marcella pouhými nástroji kamufláže[cite: 123]. Fašistický režim mu nabízí přesně to, po čem touží: systém, který stanovuje přísnou normu a v němž poslušnost znamená bezpečí[cite: 123]. Být jako všichni ostatní se pro něj stává jedinou zárukou přežití[cite: 123].

III. Pařížská mise: Vražda profesora Quadriho a tanec identity

Klíčový dějový oblouk tvoří Marcellova svatební cesta do Paříže, která slouží jako zástěrka pro zorganizování atentátu na jeho bývalého univerzitního profesora, protifašistického exulanta Quadriho[cite: 123]:

• Platónův mýtus o jeskyni: Scéna v profesorově pracovně představuje filozofické jádro filmu[cite: 123]. Quadri připomíná Platónovo podobenství o vězních v jeskyni, kteří považují stíny za realitu. Marcello zhasne lampu a přizná, že fašistická Itálie je jeskyní, v níž lidé dobrovolně uctívají stíny, protože se bojí pohlédnout do pravého světla pravdy a svobody.
• Tango v pařížském sále: Slavná scéna v tančírně, kde tančí profesorova mladá manželka Anna (Dominique Sanda) smyslné lesbické tango s Giulií za přihlížení Marcella, bourá jeho pečlivě vystavěnou masku kontroly[cite: 123]. Anna dovede prohlédnout jeho krytí a její nespoutaná tělesnost v něm probouzí potlačenou vášeň, kterou nedokáže zvládnout[cite: 123].

IV. Masakr v savojském lese a mechanismus zbabělosti

Vyvrcholení atentátu v zasněženém lese v Savojsku patří k vrcholným scénám světové kinematografie:

• Chlad za oknem automobilu: Fašističtí zabijáci zastaví automobil profesora Quadriho a ubodají jej noži přímo na lesní cestě. Anna v panice běží k Marcellovu autu, buší na sklo a prosí jej o záchranu. Marcello sedí na zadním sedadle v kožených rukavicích, nehybný, bez hnutí brvou zírá skrze neprůstřelné sklo a nechává ji chladnokrevně zastřelit. Násilí zde nevykonává sám; jeho vina spočívá v absolutním, pasivním odmítnutí lidského soucitu ve jménu státní služby[cite: 123].

V. Závěr: 25. červenec 1943 a věčný obětní beránek

Finále filmu zachycuje pád fašistického režimu v červenci 1943[cite: 123]:

• Převlékání kabátů: V římských ulicích dav slaví svržení Mussoliniho a strhává jeho busty. Marcello okamžitě převléká kabát a kráčí nočním Koloseem se svým slepým přítelem Italem.
• Setkání s Linem: Mezi ruinami náhodně narazí na šoféra Lina – zjišťuje, že muž tehdy nezemřel a žije jako pouliční prostitut. V ten moment se celá konstrukce Marcellova celoživotního sebeklamu hroutí: zjistí, že žádnou vraždu v dětství nespáchal a že celá jeho fašistická kariéra, zrada profesora i morální kompromisy byly zbytečnou obětí falešnému božstvu normality[cite: 123]. V hysterickém záchvatu označí Lina i svého slepého přítele za fašisty a sám se vrací do temnoty. Bertolucci tím stvrzuje hořkou pravdu: konformista nikdy nezmizí, pouze poslušně přijme dalšího pána, který se ujme moci[cite: 123].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Konformismus: Sociálně-psychologický postoj jednotlivce nekriticky přejímajícího názory, normy a chování vládnoucí většiny či autority ze strachu z vyčlenění ze společnosti[cite: 123].
• Fašistická architektura (EUR): Monumentální modernistický stavební styl v Itálii třicátých let, využívající strohý bílý mramor, symetrii a naddimenzované proporce k potlačení lidského měřítka a oslavě moci státu[cite: 123].
• Stororovská chromatika: Kameramanská metoda Vittoria Storara pracující se symbolickou psychologií barev, ostrými přechody přirozeného světla a stínu žaluzií jako zrcadla rozpolceného lidského vědomí[cite: 123].

Bibliografie (Chicago Style):

• Bertolucci, Bernardo, dir. Il conformista (The Conformist). Roma: Mars Film Produzione, 1970.
• Kline, T. Jefferson. The Cinematic Self: Bernardo Bertolucci and the Alter Ego. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2011[cite: 123].
• Moravia, Alberto. Il conformista. Milano: Bompiani, 1951.
• Storaro, Vittorio. Scrivere con la luce: I colori, la luce, gli elementi. Milano: Mondadori Electa, 2002.
• Tonetti, Claretta. Bernardo Bertolucci: The Cinema of Solitude. New York: Twayne Publishers, 1995[cite: 123].