Dvě tváře tmy: Suspiria jako estetická past i historická hniloba
Two Faces of Darkness: Suspiria as an Aesthetic Trap and Historical Decay
Většina remaků originál jen líně kopíruje. Setkání Daria Argenta (1977) a Lucy Guadagnina (2018) je ale vzácnou výjimkou. Oba tvůrci vzali stejnou výchozí premisu – mladou Američanku v německé baletní akademii ovládané čarodějnicemi – a vytvořili z ní dva naprosto odlišné světy.
Pokud obě verze postavíme vedle sebe, odhalíme fascinující kontrast. Uvidíme, jak se filmová hrůza může proměnit z čistého vizuálního teroru v mrazivou sondu do kolektivní viny.
1. Útok na smysly vs. Zranitelnost těla
Formální stránka obou filmů nepředstavuje jen estetickou volbu, ale dva zcela odlišné způsoby, jak zaútočit na diváka.
Argento (1977) – Forma a chaos jako zbraň: Původní film naprosto odmítá realismus. Využívá mimořádně syté barevnosti dosažené technicolorovými dye-transfer kopiemi, z nichž doslova křičí agresivní primární barvy – krvavě rudá, sytě modrá a jedovatá zelená. Secesní budova akademie není jen kulisou, je to geometrická past. Pocit odcizení navíc umocňuje záměrný jazykový chaos, když systém oběť dezorientuje neprostupnou směsicí angličtiny, italštiny, němčiny, latiny, řečtiny a ruštiny. Když se k obrazu přidají syntetické údery a šepoty Goblinů, film začne téměř fyzicky drásat nervy. Horor zde nevyplývá z příběhu, ale z čisté formy.
Guadagnino (2018) – Industriální špína: Remake křiklavý neon zahazuje. Vrací nás do Berlína roku 1977, do éry terorismu a paranoie. Obrazovka zšedne a potemní. Tanec tu už není ladným uměním, stává se brutálním, vyčerpávajícím rituálem. Choreografie láme kosti a drásá svaly – tělo je zde přímo zraňováno, aby sloužilo jako nástroj moci. To vše za melancholických tónů Thoma Yorka.
2. Anatomie moci: Fatální zlo vs. Politická vina
Největší propast mezi oběma filmy neleží v obraze, nýbrž v tom, jak definují samotný systém uvnitř akademie.
Argento – Kosmická nevyhnutelnost: V originále funguje čarodějnický sabat jako abstraktní, prastaré zlo. Nejde tu o politiku. Akademie je zkrátka labyrint a jednotlivec v něm ztrácí jakoukoliv váhu. Zlu se nedá vzdorovat, nedá se s ním vyjednávat – oběť ho může jen v hrůze prožít. Je to čistá fatalita.
Guadagnino – Matriarchální tyranie: Nová Suspiria naopak mění školu v hierarchický systém, který zrcadlí vnější svět. Akademie je skrz naskrz prožraná bojem o moc a vynucenou poslušností. Zásadní je postava psychoanalytika Klemperera, který symbolizuje historické trauma Německa – mlčení a zavírání očí před nacistickou minulostí. Hrůza zde nepramení z kouzel, ale z komplicity. Z toho, jak systém nutí jednotlivce podílet se na zlu a vzdát se vlastní vůle.
Závěr: Dvě cesty ke stejnému konci
Oba filmy společně tvoří brilantní analytický pár. Argento ukazuje systém jako formu – nelítostnou estetickou noční můru, kde je hrozba iracionální. Guadagnino jej odhaluje jako historii – spletenec manipulace, politiky a tělesné kontroly. Obě cesty však vedou ke stejnému děsivému poznání: uzavřená instituce je nejdokonalejší laboratoří destrukce jednotlivce.
Most remakes lazily copy the original. The encounter between Dario Argento’s 1977 film and Luca Guadagnino’s 2018 reinterpretation is a rare exception. Both auteurs took the exact same premise—a young American at a German ballet academy run by witches—and forged two completely different worlds.
When we place both versions side by side, a fascinating contrast emerges. We see how cinematic horror can mutate from pure visual terror into a chilling exploration of collective guilt.
1. Sensory Assault vs. Bodily Vulnerability
The formal execution of both films isn’t just an aesthetic choice; it represents two entirely different methods of attacking the audience.
Argento (1977) – Form and Chaos as a Weapon: The original film completely rejects realism. Through the exceptionally saturated palette of Technicolor dye-transfer prints, it screams with aggressive primary colors—blood red, deep blue, and toxic green. The Art Nouveau architecture of the academy isn’t just a backdrop; it’s a geometric trap. This sense of alienation is further amplified by deliberate linguistic chaos, as the system disorients the victim through an impenetrable mix of English, Italian, German, Latin, Greek, and Russian. Combined with the synthetic strikes and whispers of Goblin’s iconic score, the film creates a nearly physical assault on the viewer’s nervous system. The horror here doesn’t stem from the narrative, but from pure form.
Guadagnino (2018) – Industrial Grime: The remake throws away the neon. It drags us back to the divided Berlin of 1977, an era of terrorism and paranoia. The screen turns grey and dim. Dance is no longer a graceful art; it becomes a brutal, exhausting ritual. The choreography breaks bones and tears muscles—the body is physically injured to serve as an instrument of power, all set to Thom Yorke’s melancholic score.
2. The Anatomy of Power: Fatal Evil vs. Political Guilt
The greatest chasm between the two films doesn’t lie in their visuals, but in how they define the internal system of the academy.
Argento – Cosmic Inevitability: In the original, the coven operates as an abstract, ancient evil. There are no politics here. The academy is simply a labyrinth where the individual loses all weight. You cannot resist or negotiate with this evil—you can only experience it in sheer terror. It is pure fatality.
Guadagnino – Matriarchal Tyranny: The new Suspiria, by contrast, transforms the school into a hierarchical system that mirrors the outside world. The academy is eaten alive by power struggles and forced obedience. Crucial to this is the character of psychoanalyst Dr. Klemperer, who symbolizes Germany’s historical trauma—the silence and the turning of a blind eye to the Nazi past. The horror here doesn’t stem from spells, but from complicity. From how the system forces individuals to participate in evil and surrender their free will.
Conclusion: Two Paths to the Same End
Together, these films form a brilliant analytical pair. Argento presents the system as form—a ruthless aesthetic nightmare where the threat is irrational. Guadagnino reveals it as history—a web of manipulation, politics, and bodily control. Yet, both paths lead to the same terrifying realization: a closed institution is always the most perfect laboratory for the destruction of the individual.