Salomè (1972): Radikální ikonoklastie Carmela Beneho a estetika protikina
Salomè (1972): Carmelo Bene's Radical Anti-Cinema
Hloubková analýza experimentálního protifilmu Carmela Beneho, která dekonstruuje hru Oscara Wildea pomocí barokní estetiky, pop-artu a teorie minus-jedné.
An analytical essay on Carmelo Bene's iconoclastic experimental film, deconstructing Oscar Wilde through Baroque aesthetics and Pop Art provocation.
„Nezajímalo mě vyprávět Wildea, ale ukázat nemožnost mučednictví v moderním světě, který už není barbarský, nýbrž výhradně hloupý.“
Snímek Salomè (1972, stopáž 80 minut) v režii radikálního italského divadelníka, spisovatele a filmaře Carmela Beneho představuje jeden z nejextrémnějších počinů evropského filmového „protikina“ (cinema contro il cinema). Bene nevychází z dramatu Oscara Wildea z roku 1891 proto, aby jej pietně adaptoval; přistupuje k textu jako demoliční četa. Dekonstruuje samotný aparát filmové reprezentace, odmítá narativní kauzalitu, psychologii postav i tradiční filmový střih a nahrazuje je frenetickou erupcí vizuálního excesu, disonantního zvuku a karnevalového rouhání[cite: 133].
Tato studie zkoumá Salomè optikou deleuzovské filozofie jako dílo, jež skrze fúzi lecceského baroka a vulgárního pop-artu demonstruje nemožnost posvátného v moderní kultuře spektáklu[cite: 133].
I. Odmítnutí reprezentace: Oscar Wilde v aréně protikina
Carmelo Bene programově boří kánon klasického narativního filmu[cite: 133]:
- Likvidace příběhu: Děj Wildeovy tragédie je rozbit na autonomní fragmenty[cite: 133]. Herodes Antipas (sám Carmelo Bene v šíleném líčení s umělým chrupem), Herodiada (Lydia Mancinelliová), Salomè (Veruschka von Lehndorff) a Jan Křtitel (Donyale Luna v genderově a rasově subverzivním pojetí) nepředstavují historické figury, nýbrž hysterické performery v rituálním sebezničení[cite: 133].
- Nemožnost mučednictví: V moderním světě zbaveném transcendentálního rozměru nelze podle Beneho prožít skutečnou tragédii[cite: 133]. Svatost a mučednictví se staly komickou pózou; prorok nekáže v poušti pravdu Boží, nýbrž drmolí nesrozumitelné kletby v jihoitalském dialektu, zatímco vládci se utápějí v impotentním narcismu[cite: 133].
II. Subverze rituálu: Absence tance a melounová dekapitace
Nejradikálnější formální operací filmu je systematické odepření očekávaných žánrových atrakcí[cite: 133]:
- Tanec sedmi závojů, který neproběhne: Klíčová scéna Wildeova textu i erotických filmových adaptací – tanec Salomè před Herodem výměnou za hlavu proroka – je zcela vymazána[cite: 133]. Veruschka závoje neodkládá v smyslném tanci; látka je pouze mechanicky shrnuta stranou v absolutní nehybnosti[cite: 133]. Bene odmítá divákovi poskytnout voyeurské uspokojení.
- Krájení melounu jako dekapitace: Poprava Jana Křtitele (Iokanaana) postrádá kapku krve i naturalistické násilí[cite: 133]. Místo stětí mečem sledujeme komickou sekvenci, v níž kat s flitry a v maskérském líčení pomalu krájí velký vodní meloun[cite: 133]. Červená dužina a černá semínka melounu nahrazují maso a krev. Násilí je zbaveno patosu a degradováno na úroveň vulgární tržní grotesky[cite: 133].
III. Fúze lecceského baroka, pop-artu a optického šoku
Vizuální architektura snímku, realizovaná kameramanem Mariem Masinim, představuje absolutní útok na divákovo vnímání[cite: 133]:
- Optická agresivita: Masini využívá extrémní přeexponování, techniku solarizace barev, deformující širokoúhlá zrcadla a stroboskopické svícení[cite: 133]. Plátno je zaplaveno křiklavými neonovými barvami – jedovatě žlutou, sytě purpurovou a fosforeskující zelenou, jež přímo citují estetiku dobového pop-artu a reklamy[cite: 133].
- Apulský barokní camp: Excentrické kostýmy, paruky, závoje, flitry a umělé šperky evokují teatrálnost náboženských procesí v jižní Itálii[cite: 133]. Vysoká literatura je znásilněna pouličním kýčem, čímž Bene vytváří svébytný rituální prostor, v němž se posvátné a profánní slévají v jeden nerozlišitelný vizuální šum[cite: 133].
IV. Závěr: Deleuzovské divadlo bez reprezentace a triumf excesu
Filozof Gilles Deleuze věnoval tvorbě Carmela Beneho zásadní studii Superpositions (1979), v níž jeho metodu označil za princip „minus-jedné“:
- Operace odčítání: Bene neobohacuje klasické texty o nové významy; systematicky z nich odstraňuje ústřední mocenské a narativní prvky (vládce, zákon, pointu, tanec), dokud nezbude pouhá čistá energie, zvuk a tělesný tik.
- Odkaz: Salomè zůstává jedním z nejkompromisnějších filmových experimentů všech dob[cite: 133]. Dokazuje, že kinematografie nemusí sloužit k vyprávění příběhů, nýbrž může fungovat jako agresivní ikonoklastický aparát, který rozmetá kulturní dogmata a nutí diváka nově definovat hranice mezi uměním, provokací a šílenstvím[cite: 133].
Slovníček pojmů a bibliografie
- Protikino (Cinema contro il cinema): Experimentální filmové hnutí odmítající narativní kontinuitu, iluzionistickou kameru a psychologii postav ve prospěch dekonstrukce filmového média a diváckého odstupu[cite: 133].
- Princip minus-jedné (Gilles Deleuze): Teoretický koncept popisující Beneho metodu vymazávání dominantních dramatických uzlů z klasických dramat za účelem osvobození čisté tělesnosti a řeči.
- Camp a barokní ikonoklasmus: Výtvarná strategie využívající přehnanou teatrálnost, kýč, křiklavé barvy a parodii k podkopání autority náboženských a historických mýtů[cite: 133].
Bibliografie (Chicago Style):
- Bene, Carmelo. Opere, con l’autografia d’un ritratto. Milano: Bompiani, 1995[cite: 133].
- Bene, Carmelo, dir. Salomè (Motion Picture). Roma: Anna Maria Papič, 1972.
- Deleuze, Gilles. Superpositions. Paris: Les Éditions de Minuit, 1979[cite: 133].
- Grande, Maurizio. La commedia dell’ascolto: Il teatro di Carmelo Bene. Roma: Bulzoni, 1980.
- Wilde, Oscar. Salomé: A Tragedy in One Act. London: Elkin Mathews & John Lane, 1894.
“I didn’t want to retell Wilde, but to question the impossibility of martyrdom in a modern world, which is no longer barbaric, but exclusively stupid.”
Carmelo Bene’s Salomè (1972) stands as a radical, iconoclastic zenith of the Italian “Anti-Cinema” movement. Eschewing conventional narrative structures, Bene delivers a destructive, highly stylized adaptation of Oscar Wilde’s play that violently subverts cinematic norms and audience expectations.
The Anti-Plot and Baroque Aesthetics
Bene rejects psychological realism and traditional storytelling in favor of a subversive visual collage:
- Subversion of Expectations: Key dramatic moments are deliberately withheld; the famous Dance of the Seven Veils is skipped entirely as the veils are simply folded away, and John the Baptist’s execution is replaced by the grotesque slicing of a watermelon.
- Baroque and Pop Art Synthesis: The film revels in fluorescent colors, glitter, optical solarization, and mirror reflections, fusing Lecce Baroque opulence with vulgar Pop Art kitsch.
- Linguistic Provocation: High-flown rhetorical dialogue clashes directly with jarring colloquialisms, such as John the Baptist speaking in a regional Puglian dialect.
„Salomè remains an uncompromising experimental masterwork, blending the high literature of Oscar Wilde with visual perversion and an unapologetic aesthetic of decay.“
Selected Bibliography:
- Bene, Carmelo. Opere, con l’autografia d’un ritratto. Bompiani, 1995.
- Deleuze, Gilles. Superpositions. Les Éditions de Minuit, 1979.