Slepá skvrna vnímání: Krvavá groteska a zrada vlastních očí v Argentově Profondo Rosso (1975)
The Blind Spot of Perception: A Bloody Grotesque and the Betrayal of Our Own Eyes in Argento's Deep Red (1975)
Dario Argento nenatočil v Profondo Rosso (1975) jen prachobyčejnou detektivku, kde se v poslední minutě ukáže, že vraždil zhrzený zahradník. Natočil mistrovskou lekci v tom, jak dokonale zradit divákovy vlastní oči. Kde běžné kriminálky hledají pachatele s lupou v ruce, Argento zhasne světla, pustí vám do uší ječivé syntezátory a nechá vás zírat přímo na vraha, aniž byste vůbec tušili, na co se vlastně díváte. Film je brilantním, mírně cynickým vtipem na účet naší vlastní pozornosti – a krví se v něm rozhodně nešetří.
1. Zrada zrcadla aneb Když mozek nestíhá
Ústřední trik celého filmu by se dal vyučovat na iluzionistických školách. Hlavní hrdina, britský klavírista Marcus, prochází bezprostředně po vraždě bytem oběti a je skálopevně přesvědčený, že z podivné galerie děsivých portrétů na stěně zmizel jeden konkrétní obraz. Tento „chybějící obraz“ ho posedne a donutí hrát si na amatérského detektiva.
Závěrečná pointa? Žádný obraz na zdi nechyběl. To, co Marcus (a spolu s ním i divák) na zlomek vteřiny viděl, bylo zrcadlo, v němž se odrazila tvář skutečné vražedkyně. Zrak zafungoval naprosto bezchybně, ale lidský mozek byl v ten moment příliš zaměstnán mrtvolou na zemi, než aby tu informaci dokázal správně zpracovat. Argento nám tak s potutelným úsměvem dává sežrat ústřední tezi filmu: vidět a vnímat jsou dvě naprosto odlišné disciplíny.
2. Mužské ego a detektivní blamáž
Obsazení Davida Hemmingse do role Marcuse je od Argenta naprosto geniální filmový vtípek. Hemmings si totiž o necelou dekádu dříve zahrál fotografa v Antonioniho Zvětšenině (Blow-Up) – muže, který na fotce neustále hledá důkaz o vraždě, až zjistí, že objektivní realita uniká. Tady se situace opakuje, jen ve vtipnějším balení. Marcus ztělesňuje aroganci klasické mužské racionality. Je přesvědčený, že svět uspořádá a zachrání pomocí čisté logiky.
Realita je ale mnohem uštěpačnější. Nejenže Marcus svými amatérskými dedukcemi nepřímo pošle na onen svět několik dalších lidí, ale navíc dostane nakládačku v páce od novinářky Gianny. Ta představuje emancipovanou, moderní ženu, která nečeká, až ji někdo zachrání, a z Marcusova ega si s gustem utahuje. Jeho velkolepé pátrání se tak mění v přehlídku přešlapů, které fatálně narážejí na realitu.
3. Vila hrůzy jako zdivočelá terapie
Pravda v Profondo Rosso nečeká úhledně srovnaná v policejních spisech, ale je doslova zazděná v opuštěném sídle. Klíčem k záhadě se stává „Vila křičícího dítěte“. Marcus tu s krumpáčem v ruce provádí tu nejagresivnější možnou formu psychoanalýzy: násilím se probourává do skryté místnosti, aby odhalil mumifikovanou mrtvolu a vizuální záznam dávného dětského traumatu.
Všechny vraždy v současnosti jsou jen krvavou ozvěnou této původní rodinné tragédie. Dům zde nefunguje jen jako strašidelná kulisa z pouti, ale jako obří, hnijící metafora lidského podvědomí, ve kterém zkrátka někdo zapomněl před lety uklidit.
4. Krev, syntezátory a vražedný balet
Násilí u Argenta není špinavé a realistické; je to opulentní operní představení. Kamera se často odpoutává od objektivního pohledu, přebírá nervní, voyeurskou optiku vraha a s takřka fetišistickou radostí klouže po lesklých čepelích a skleněných střepech.
Zásadní podíl na této šílené atmosféře má tehdy neznámá italská prog-rocková kapela Goblin. Jejich hudba nefunguje jako tradiční podkres – ona na diváka přímo fyzicky útočí. Vražedný mix disonantních syntezátorů, agresivních basových linek a zvrácené dětské říkanky vytváří zvukovou kulisu, při které byste byli nervózní i při obyčejném mazání chleba, natož když čekáte na vraha skrytého ve stínech.
5. Závěr: Pointa v kaluži krve
Profondo Rosso nekončí triumfálním dopadením padoucha a fanfárami. Závěrečná scéna, v níž je vrah fatálně – a s dosti černým humorem – zlikvidován mechanismem výtahu, nepřináší žádnou hrdinskou úlevu. Je to spíše cynické uchechtnutí osudu.
Když se Marcus na samém konci vyčerpaně zadívá do kaluže temně červené krve a vidí v ní svůj vlastní obličej, kruh se ironicky uzavírá. Argento nás celé dvě hodiny vodil za nos, abychom nakonec zjistili, že tou největší hrozbou nejsou maskovaní fanatici, ale naše vlastní zabedněnost. Sledovat Profondo Rosso znamená nechat se dobrovolně, a hlavně s obrovskou radostí, podvést.
Dario Argento didn’t just direct a run-of-the-mill whodunit in Deep Red (Profondo Rosso, 1975) where a jilted gardener turns out to be the killer in the final minute. He delivered a masterclass in how to perfectly betray the viewer’s own eyes. Where standard crime thrillers search for the culprit with a magnifying glass, Argento turns off the lights, blasts screaming synthesizers into your ears, and lets you stare directly at the killer without you having the faintest idea what you’re actually looking at. The film is a brilliant, slightly cynical joke at the expense of our own attention span—and it certainly doesn’t skimp on the blood.
1. The Betrayal of the Mirror: When the Brain Lags Behind
The central trick of the entire film could be taught in schools of illusion. Immediately after the murder, the protagonist, British pianist Marcus, walks through the victim’s apartment and becomes absolutely convinced that a specific painting is missing from a bizarre gallery of terrifying portraits on the wall. This “missing painting” possesses him and forces him to play amateur detective.
The final twist? No painting was missing. What Marcus (and the viewer along with him) saw for a split second was a mirror reflecting the face of the actual killer. The eyesight functioned flawlessly, but the human brain was simply too busy processing the corpse on the floor to contextualize the information correctly. With a wry smile, Argento feeds us the film’s central thesis: seeing and perceiving are two completely different disciplines.
2. Male Ego and Detective Blunders
Casting David Hemmings in the role of Marcus is a stroke of cinematic genius by Argento. Less than a decade earlier, Hemmings played the photographer in Antonioni’s Blow-Up—a man who obsessively searches a photograph for proof of a murder, only to find that objective reality constantly eludes him. Here, the situation repeats itself, just in a funnier package. Marcus embodies the arrogance of classic male rationality. He is convinced he can organize and save the world through pure logic.
Reality, however, is much more sarcastic. Not only does Marcus indirectly send several other people to their graves with his amateur deductions, but he also gets beaten at arm wrestling by journalist Gianna. She represents an emancipated, modern woman who isn’t waiting around to be saved and takes great pleasure in mocking Marcus’s ego. His grand investigation thus turns into a parade of blunders that fatally crash into reality.
3. The Villa of Horrors as Feral Therapy
The truth in Deep Red isn’t waiting neatly filed in police folders; it is literally walled up in an abandoned mansion. The “Villa of the Screaming Child” becomes the key to the mystery. Armed with a pickaxe, Marcus performs the most aggressive form of psychoanalysis possible: violently breaking into a hidden room to uncover a mummified corpse and the visual record of an ancient childhood trauma.
All the present-day murders are merely a bloody echo of this original family tragedy. The house doesn’t just serve as a spooky carnival backdrop; it acts as a giant, rotting metaphor for the human subconscious—where someone simply forgot to clean up years ago.
4. Blood, Synths, and a Murderous Ballet
Violence in Argento’s world isn’t dirty and realistic; it’s an opulent operatic performance. The camera frequently detaches from an objective viewpoint, adopting the nervous, voyeuristic optics of the killer, gliding over shiny blades and glass shards with almost fetishistic joy.
A major contributor to this insane atmosphere is the then-unknown Italian prog-rock band Goblin. Their music doesn’t function as traditional background score—it physically attacks the viewer. The murderous mix of dissonant synthesizers, aggressive basslines, and a twisted children’s lullaby creates a soundscape that would make you nervous just buttering a piece of bread, let alone waiting for a killer hiding in the shadows.
5. Conclusion: The Punchline in a Pool of Blood
Deep Red does not end with the triumphant capture of the villain and sounding brass. The final scene, in which the killer is fatally—and with rather dark humor—eliminated by an elevator mechanism, brings no heroic relief. It is more of a cynical chuckle from fate.
When an exhausted Marcus finally stares into a pool of deep red blood at the very end and sees his own face reflected back, the circle ironically closes. Argento led us by the nose for two whole hours, only for us to realize that the biggest threat isn’t a masked fanatic, but our own cluelessness. To watch Deep Red is to allow yourself to be deceived voluntarily, and above all, with immense joy.