Labyrint smyslů a stínů: Krize poznání v Argentově Kočce o devíti ocasech (1971)
A Labyrinth of Senses and Shadows: The Crisis of Knowledge in Argento's The Cat o' Nine Tails (1971)
Zrak je klam. Vizuální svět, obzvláště v rámci italského gialla, funguje jako labyrint zrcadel, v němž je pravda pokřivena barvami, úhly a stíny. Když Dario Argento v roce 1971 představil svůj druhý celovečerní film, Kočku o devíti ocasech (Il gatto a nove code), rozhodl se tento optický mýtus radikálně dekonstruovat. Ve filmu, který je definován posedlostí viděním, fotografickým obrazem a pozorováním, staví do centra dění muže, jenž byl zraku zbaven. Bývalý novinář a tvůrce křížovek Franco Arnò (Karl Malden) zde funguje jako slepý vyšetřovatel, jehož schopnost odhalovat pravdu je založena na zcela odlišném režimu vnímání, který mu umožňuje rekonstruovat skutečnost nezávisle na privilegiu zraku.
Tato studie se nenoří pouze do narativní struktury detektivky, ale do samotné filozofie vnímání, limitů poznání a paranoie, kterou Argento ve svém díle artikuluje.
1. Inverze vizuální moci a tyranie obrazu
Klasický thriller spoléhá na tyranii zraku. Děsíme se toho, co hrdina vidí, nebo toho, co naopak zůstává skryto v temném koutě plátna. Argento však činí krok stranou. Spojenectví slepého Franca a mladého, ambiciózního reportéra Carla Giordaniho (James Franciscus) vytváří fascinující dialektiku. Giordani je mužem akce a zraku; vrhá se do nebezpečí, spoléhá na to, co vidí, a neustále se stává obětí vizuálních klamů a logických pastí, které vrah klade.
Oproti tomu Franco získává informace způsobem, který není primárně založen na obrazu: naslouchá, rekonstruuje a propojuje fragmenty, jež ostatní přehlížejí. Argento zde mistrovsky argumentuje, že v technologicky a vědecky racionalizované společnosti je zrak tím nejsnáze manipulovatelným smyslem. Vrah v Kočce o devíti ocasech musí čelit analytické mysli, pro niž je skládání zdánlivě nesouvisejících fragmentů v temnotě přirozeným prostředím.
2. Biologizace zločinu a architektura dezorientace
Snímek je hluboce zakořeněn v existenciální úzkosti počátku 70. let. Zločin se netočí kolem klasické vášně či chamtivosti, ale kolem genetického výzkumu institutu Terzi a tehdy kontroverzní a dnes již diskreditované hypotézy o souvislosti karyotypu 47,XYY s kriminalitou. Argento tímto motivem ohmatává dobový strach z genetického determinismu, biologizace zločinu a nekontrolovaného technologického pokroku. Co když lze lidskou podstatu redukovat na karyotyp a změřit v laboratoři?
Tato úzkost z racionalizovaného světa se odráží i v architektuře filmu. Modernistická architektura, geometrické interiéry a deformující prostorové kompozice vytvářejí prostředí, v němž se orientace stává hluboce nejistou. Není to jen prostor pro vraždu; je to architektonická manifestace světa, který se snaží lidskou iracionalitu strukturovat a kontrolovat, ale zároveň odhaluje limity této racionalizace.
3. Zvuková disonance a rozpad melodie
Dílo by nebylo kompletní bez zneklidňující partitury Ennia Morriconeho. Morricone zde tradiční melodickou funkci neopouští, nýbrž ji radikálně rozkládá. Konfrontuje křehké, lyrické motivy (jako je právě Ninna Nanna in Blu) s experimentálním cool jazzem, disharmonickými texturami a zneklidňujícími bezeslovnými vokalizacemi. Hudba nenapovídá divákovi, co má cítit; funguje jako auditivní zrcadlo roztříštěného, paranoidního světa, v němž se vyšetřovatelé pohybují.
4. Devět cest na konci labyrintu
Název filmu evokuje devět cest – devět možností, které musí Franco a Carlo na své pouti prozkoumat. Argento nám tím sděluje hořkou pravdu o procesu lidského poznání. Rozpletení jedné záhady často vede pouze k další iluzi a fotografický obraz jako údajný důkaz reality odhaluje jen neúplné fragmenty. Kočka o devíti ocasech tak překračuje hranice pouhého žánrového cvičení. Je to filozofická esej o krizi poznání a limitech lidské percepce. Učí nás, že ve světě definovaném manipulací musíme někdy, podobně jako Franco Arnò, zavřít oči, abychom skutečně prohlédli.
Sight is a deception. The visual world, particularly within the confines of the Italian giallo, functions as a labyrinth of mirrors where truth is distorted by colors, angles, and shadows. When Dario Argento unveiled his second feature film, The Cat o’ Nine Tails (Il gatto a nove code) in 1971, he chose to radically deconstruct this optical myth. In a cinematic genre defined by an obsession with the gaze, the photographic image, and observation, he places a man deprived of sight at the very epicenter of the narrative. Former journalist and crossword-puzzle writer Franco Arnò (Karl Malden) functions here as a blind investigator whose ability to uncover the truth is grounded in an entirely different regime of perception, allowing him to reconstruct reality outside the privilege of sight.
This essayistic inquiry delves not only into the narrative structure of the murder mystery but into the profound philosophy of perception, the limits of knowledge, and the paranoia that Argento so brilliantly articulates.
1. The Inversion of Visual Power and the Tyranny of the Image
The classic thriller relies heavily on the tyranny of sight. We are terrified by what the protagonist sees, or conversely, by what remains concealed in the obscure corners of the frame. Argento, however, steps aside from this convention. The alliance between the blind Franco and the young, ambitious reporter Carlo Giordani (James Franciscus) creates a fascinating dialectic. Giordani is a man of action and vision; he plunges into danger, trusts what he sees, and repeatedly falls prey to the visual and logical traps set by the killer.
In stark contrast, Franco obtains information in a non-image-based manner: listening, reconstructing, and connecting fragments that others overlook. Argento masterfully posits that in a technologically and scientifically rationalized society, sight is the most easily manipulated of all senses. The killer in The Cat o’ Nine Tails must confront an analytical mind for which piecing together seemingly unrelated fragments in the dark is second nature.
2. The Biologization of Crime and the Architecture of Disorientation
The film is deeply rooted in the existential anxieties of the early 1970s. The central crime does not revolve around classic tropes of passion or greed, but rather around the genetic research of the Terzi Institute and the then-controversial, now-discredited hypothesis linking the 47,XYY karyotype to criminal predisposition. Through this motif, Argento probes the contemporary dread of genetic determinism, the biologization of crime, and unbridled technological progress. What if the human essence can be reduced to a karyotype and measured in a laboratory?
This anxiety stemming from a rationalized world is also reflected in the film’s architecture. Modernist architecture, geometric interiors, and deforming spatial compositions create an environment where orientation becomes profoundly uncertain. It is not merely a space for murder; it is the architectural manifestation of a world that attempts to structure and control human irrationality, while simultaneously revealing the limits of such rationalization.
3. Sonic Dissonance and the Fracturing of Melody
The work would be incomplete without Ennio Morricone’s unsettling score. Rather than abandoning the traditional melodic function, Morricone radically fractures it. He alternates fragile, lyrical motifs (such as the Ninna Nanna in Blu) with experimental cool jazz, dissonant textures, and unsettling wordless vocalizations. The music does not instruct the audience on how to feel; it acts as an auditory mirror to the shattered, paranoid world navigated by the investigators.
4. Nine Paths at the End of the Labyrinth
The film’s title evokes nine paths—nine possibilities that Franco and Carlo must explore. Through this, Argento communicates a bitter truth regarding the process of human cognition. The unraveling of one mystery often merely reveals another illusion, and the photographic image as alleged proof of reality discloses only incomplete fragments. The Cat o’ Nine Tails thus transcends the boundaries of a mere genre exercise. It is a philosophical essay on the crisis of knowledge and the limits of human perception. It teaches us that in a world defined by manipulation, we must sometimes, much like Franco Arnò, close our eyes to truly see.