Krev a černá krajka (Sei donne per l'assassino, 1964): Chromatická anatomie smrti
Blood and Black Lace: The Chromatic Anatomy of Death in Bava's Masterpiece (1964)
Esejistická studie přelomového mistrovského díla Maria Bavy zkoumající barevnou stylizaci, panoptikum světa vysoké módy, fetišizaci vraždy a zrod moderního slasheru.
An essayistic inquiry approaching Blood and Black Lace (1964) as a genre landmark, a study of fetishism, and the transformation of murder into an art installation.
Když Mario Bava v roce 1964 uvedl do kin film Krev a černá krajka (Sei donne per l’assassino, stopáž 88 minut), neučinil pouhý krok stranou od své dřívější černobílé gotické tvorby; provedl radikální estetickou revoluci, která kodifikovala italské filmové giallo a vytvořila fundamentální vizuální i narativní předlohu pro pozdější americký slasher. Bava vzal kostru klasické detektivky a bezohledně ji podřídil tyranii čisté formy. Ve světě luxusního římského módního salonu, kde se vysoká krejčovina prolíná s chladnokrevnou likvidací nepohodlných svědků, se sytá malířská chromatika a lidská krev stávají rovnocennými výtvarnými médii.
Tato studie nahlíží na Bavovo mistrovské dílo jako na fascinující reflexi fetišismu, voyeurismu konzumní společnosti a proměnu brutální vraždy v avantgardní vizuální instalaci.
I. Panoptikum haute couture a tyranie voyeurského pohledu
Příběh situovaný do ateliérů a salónů módního domu vedeného hraběnkou Cristinou Como (Eva Bartok) a jejím milencem Massimem slouží jako prostorový aparát pro rozehrání voyeurské pasti:
- Tělo jako komodita: Salon vysoké krejčoviny představuje panoptikum, v němž jsou ženská těla permanentně vystavována cizím pohledům – zákazníků, fotografů, konkurence i skrytého vraha. Modelky jsou oslavovány pro svou tělesnou krásu, aby byly vzápětí s chladnou geometrií zlikvidovány.
- Beztvará maska anonymity: Vrah vystupuje v ikonickém oděvu: černý klobouk se širokou krempou, tmavý baloňák, kožené rukavice a beztvará bílá maska z punčochy bez očí a úst. Tato figura postrádá individuální lidské rysy – je čistým ztělesněním objektivizujícího, vražedného pohledu patriarchální kontroly.
II. Chromatická agresivita a barva jako autonomní narativ
Zatímco klasický film noir či rané detektivky stavěly na stínech a realismu, Bava jakýkoliv naturalismus programově odmítá:
- Sytá primární paleta: Interiéry ateliérů, starožitných pokojů a nočních parků jsou nasvíceny v extrémně saturovaných tónech purpurové, smaragdově zelené, jedovatě žluté a karmínově rudé. Světla gelových filtrů vytvářejí snový prostor, který diváka zbavuje racionální orientace.
- Světlo jako psychické zcizení: Barva u Bavy nenahrazuje pouhou dekoraci; funguje jako autonomní vyprávěcí nástroj. Světlo neukazuje prostor takový, jaký je, nýbrž jej deformuje v souladu s psychotickou tenzí scény. Každý vražedný akt je komponován jako precizně nasvícený balet smrti.
III. Předobraz slasheru a kompromitující deník
Bava v tomto filmu položil základní syntaktické kameny subžánru slasheru celé desetiletí před snímky jako Black Christmas či Halloween:
- Dramaturgie vražedných set-pieces: Vyšetřování inspektora Silvestriho ustupuje do pozadí ve prospěch monumentálních, sadisticky vynalézavých vražedných scén. Každá z modelek je usmrcena odlišným, technologicky precizním způsobem – udušení polštářem, uškrcení v lese, spálení tváře o rozpálená kamna, probodnutí špičatým železným hrotem.
- Katalyzátor hříchu: Vrah nelikviduje oběti v nahodilém afektu; pátrá po červeném deníku zavražděné modelky Isabelly, který obsahuje kompromitující materiály o potratech, vydírání, drogách a nevěrách celého salónu. Módní dům je demaskován jako prohnilá morální stoka.
IV. Závěr: Vražda jako avantgardní instalace
Závěr filmu, v němž dochází k vzájemné zradě a eliminaci obou skutečných pachatelů, potvrzuje Bavův totální cynismus vůči buržoazní společnosti:
- Triumf formy nad moralitou: Za doprovodu elegantní a zároveň nervní jazzové partitury Carla Rustichelliho povýšil Bava brakový kriminální materiál na úroveň čistého vizuálního umění.
- Odkaz: Krev a černá krajka prokázala, že filmový horor může být výsostně estetickým zážitkem. Vytvořila barevnou a choreografickou syntax, z níž po desetiletí čerpali Dario Argento, Brian De Palma, Quentin Tarantino i Nicolas Winding Refn.
Slovníček pojmů a bibliografie
- Haute couture panoptikum: Prostředí luxusního módního domu fungující jako prostor neustálého vystavování těla dohledu, kontrole a následné eliminaci.
- Chromatický exces: Výtvarná metoda využívající nerealistické, extrémně saturované barevné světlo k vyvolání pocitu snové neskutečnosti a psychického napětí.
- Vražedný set-piece: Autonomní, vysoce stylizovaná a choreograficky vypjatá filmová sekvence zobrazující násilný akt jako ústřední estetickou atrakci filmu.
Bibliografie (Chicago Style):
- Howarth, Troy. The Haunted World of Mario Bava. Baltimore: Midnight Marquee Press, 2002.
- Lucas, Tim. Mario Bava: All the Colors of the Dark. Cincinnati: Video Watchdog, 2007.
- Pezzotta, Alberto. Mario Bava. Milano: Il Castoro Cinema, 1995.
When Mario Bava directed Blood and Black Lace (Sei donne per l’assassino) in 1964, he did not merely step away from his earlier Gothic black-and-white aesthetic; he executed a decisive shift that defined the shape of Italian giallo and helped establish a visual and structural template that would later inform the American slasher. Bava took the conventions of the traditional whodunit and completely subordinated them to the tyranny of form. In a film where the world of high fashion intertwines with cold-blooded destruction, a saturated chromatic palette and human blood become equivalent media.
This essayistic inquiry approaches Blood and Black Lace not merely as a genre landmark, but as a fascinating study of the aestheticization of consumer desire, fetishism, and the transformation of murder into an art installation.
1. The Haute Couture Panopticon and the Tyranny of the Gaze
The narrative, set within the claustrophobic confines of a Roman fashion house run by a cold countess and her business partner, serves primarily as spatial scaffolding for a voyeuristic game. The salon is not merely a place of commerce; it is a panopticon where female bodies are constantly exposed to gazes—whether from customers, rivals, or an unknown assailant.
Bava demonstrates with extraordinary sensitivity how modern society reduces human beings to aesthetic objects. The models are celebrated for their beauty, put on display, and then systematically liquidated. The manner in which the killer in a black trench coat and a smooth, featureless mask instead of a face prowls the corridors of the salon turns the house of fashion into a trap where beauty and death become two sides of the same coin. Furthermore, the masked killer functions in many ways as the embodiment of the voyeuristic gaze to which the characters are progressively subjected.
2. Chromatic Aggression and Artificial Stylization
While traditional crime cinema relied on shadows and realistic gloom, Bava explicitly rejects naturalism. The interiors, ateliers, and apartments in Blood and Black Lace are submerged in saturated, highly contrasting color tones—purple, poisonous green, glaring yellow, and deep crimson.
This artificial chromatic palette performs more than a decorative function; it acts as an autonomous narrative tool. Many sequences and spaces are organized around distinct color identities, plunging the viewer into a dreamlike and profoundly alienated world. Color replaces character psychology here. Light does not serve to orient us within space, but rather to psychically estrange us from it, turning even the most violent act into a strictly stylized ballet.
3. The Slasher Precursor and the Moral Web
Bava here prefigures several foundational elements of the later slasher: a masked killer, a succession of predominantly female victims, an emphasis on elaborately staged murder set-pieces, and the gradual unmasking of the perpetrator’s identity. The killer does not eliminate victims at random; they are hunting a compromising diary filled with dark secrets, ranging from abortions and addictions to thefts and illicit affairs.
Props of the fashion world—from metal accessories to furnaces, ironing equipment, mirrors, and mannequins—are progressively repurposed into instruments of tension and destruction. Each murder is choreographed as a ritual wherein design is transformed into the merciless destruction of the human body.
4. Conclusion: Murder as an Avant-Garde Installation
Blood and Black Lace transcends the boundaries of a standard thriller through its confident dissolution of the line between good taste and pulp. Accompanied by Carlo Rustichelli’s disturbing score, which blends jazz elegance with tense motifs, the film leaves an indelible mark. Bava proved that the cinematic camera could observe suffering with a cold detachment. The result is a work where death becomes a flawless, light- and color-sculpted composition that both terrifies and fascinates the viewer.