„Zlo není prezentováno jako výsledek pouhého fanatismu, nýbrž jako produkt společenského souhlasu, právního alibismu a tiché poslušnosti elit.“

Monumentální soudní drama Stanleyho Kramera Norimberský proces (Judgment at Nuremberg, 1961, stopáž 179 minut), natočené podle scénáře Abbyho Manna, představuje jednu z nejhlubších filmových reflexí institucionální viny a etiky justice v dějinách kinematografie. Děj zasazený do roku 1948 nesleduje proces s pohlaváry třetí říše typu Göringa, nýbrž tzv. soudcovský proces – přelíčení se čtyřmi bývalými německými soudci a prokurátory, kteří propůjčili autoritu zákona nacistickému rasovému a vyhlazovacímu aparátu.

Snímek staví amerického venkovského soudce Dana Haywooda (Spencer Tracy) před základní dilema právní filozofie: nesou vykonavatelé práva osobní morální a trestní odpovědnost za rozsudky, které vynášeli v souladu s tehdy platnými zákony svého státu?

I. Zákonné bezpráví a Radbruchova formule

Středobodem celého procesu je střet právního pozitivismu s přirozeným právem:

• Pozitivistická obhajoba: Obžalovaný právní vědec Ernst Janning (Burt Lancaster) a jeho obhájce Hans Rolfe argumentují principem právní kontinuity – soudce má zákony aplikovat, nikoliv tvořit. Tvrdí, že loajalita k platnému právu státu vylučuje individuální trestní odpovědnost.
• Gesetzliches Unrecht: Kramer aplikuje koncept, který německý právní filozof Gustav Radbruch formuloval bezprostředně po válce (tzv. Radbruchova formule): jestliže je rozpor mezi pozitivním zákonem a základní spravedlností neúnosný, zákon pozbývá povahy práva a stává se „zákonným bezprávím“. Soudce, který vědomě posílal lidi na nucené sterilizace a popraviště na základě rasových dekretů, nejednal jako sluha práva, nýbrž jako spolupachatel zločinu proti lidskosti.

II. Racionalizace viny: Obhajoba Hanse Rolfa

Postava mladého obhájce Hanse Rolfa (Maximilian Schell, oceněný Oscarem) přenáší proces z roviny nacistické patologie na lavici obžaloby celé západní civilizace:

• Globální spoluvina: Rolfe s brilantní rétorikou dokazuje, že nacistické Německo nevzniklo ve vakuu. Poukazuje na Versailleskou smlouvu, která zbídačila výmarskou společnost, na vatikánský konkordát s Hitlerem z roku 1933, na obdiv amerických průmyslníků k nacistickému pořádku i na sovětsko-německý pakt Molotov-Ribbentrop.
• Argumentace eugenikou: V případu nucené sterilizace mentálně zaostalého Rudolfa Petersena (Montgomery Clift) Rolfe cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1927 (kauza Buck v. Bell), kde soudce Oliver Wendell Holmes Jr. legalizoval nucené sterilizace obhajobou, že „tři generace imbecilů stačí“. Odhaluje tím, že sterilizační zákony nacistů čerpaly z mezinárodního eugenického hnutí.

III. Průnik dokumentu a liturgie soudní síně

Kramerův režijní styl proměňuje soudní síň v sekulární katedrálu morálního zúčtování:

• Vizuální aparát Ernesta Laszla: Kamera se pohybuje v dlouhých plynulých jízdách, krouží kolem lavic obžalovaných v 360stupňových švenkách a prudkými nájezdy na detaily tváří zachycuje okamžiky vnitřního rozpadu svědků i soudců.
• Vpád reálných archivů holocaustu: Klíčový zlom nastává při promítání autentických dokumentárních záběrů z osvobozených koncentračních táborů Dachau a Buchenwald přímo v soudní síni. Záběry na hromady vyhublých těl shrnovaných buldozery do masových hrobů brutálně strhávají veškeré právnické kazuistiky. V ten moment se Janning probouzí ze svého alibismu a přiznává: „Byli jsme si vědomi, k čemu to vede.“

IV. Závěr: Realpolitika studené války a Haywoodův imperativ

Finále filmu zachycuje nástup pragmatické geopolitiky:

• Berlínská blokáda v zádech: V roce 1948 začíná sovětská blokáda Berlína a americká armáda i politici vyvíjejí na soudce Haywooda nátlak, aby vynesl mírné rozsudky a neantagonizoval německé obyvatelstvo, jehož spojenectví je proti SSSR klíčové.
• Absolutní etický soud: Haywood politický diktát odmítá a odsuzuje Janninga k doživotnímu vězení. Závěrečný dialog mezi oběma muži v cele definuje celé dílo. Když Janning namítá: „Soudce Haywoode, při své cti… nikdy jsem netušil, že to dojde k těm milionům mrtvých,“ Haywood klidně odpovídá: „Pane Janningu, došlo to tam v okamžiku, kdy jste poprvé odsoudil k smrti člověka, o němž jste věděl, že je nevinný.“

Slovníček pojmů a bibliografie

• Radbruchova formule: Právně-filozofický princip Gustava Radbrucha stanovující, že extrémně nespravedlivý zákon musí ustoupit spravedlnosti a nemůže být uznán jako platné právo.
• Zákonné bezpráví (Gesetzliches Unrecht): Pojem označující státní zvůli a zločiny, které jsou prováděny pod formálním krytím státem vydaných zákonů a soudních rozhodnutí.
• Soudcovský proces (Judges’ Trial): Jeden z dvanácti následných norimberských procesů vedených americkými vojenskými tribunály v letech 1946–1949, zaměřený na představitele nacistického ministerstva spravedlnosti a lidových soudů.

Bibliografie (Chicago Style):

• Arendt, Hannah. Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta, 1995.
• Kramer, Stanley. A Mad, Mad, Mad, Mad World: A Life in Hollywood. New York: Harcourt Brace & Company, 1997.
• Mann, Abby. Judgment at Nuremberg. London: Cassell, 1961.
• Radbruch, Gustav. “Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht.” Süddeutsche Juristen-Zeitung 1, no. 5 (1946): 105–108.
• Spoto, Donald. Stanley Kramer: Film Maker. New York: G. P. Putnam’s Sons, 1978.