Poetické mistrovské dílo německého režiséra Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987, stopáž 128 minut), oceněné Cenou za nejlepší režii na festivalu v Cannes, představuje jeden z vrcholů moderního filozofického a spirituálního filmu. Snímek, natočený podle scénáře vzniklého v úzké spolupráci s rakouským dramatikem a básníkem Peterem Handkem, dekonstruuje tradiční teologické představy o andělech.

Wenders nezkoumá nebeskou transcendenci jako cíl lidského směřování. Provádí radikální ontologický obrat: ukazuje, že dokonalost nesmrtelného ducha je bezdotyková, chladná a vyprázdněná a že skutečná hodnota existence spočívá v přijetí lidské smrtelnosti, fyzické bolesti, váhy vlastního těla a pomíjivosti pozemské lásky.

I. Černobílá věčnost Henriho Alekana a barva konečnosti

Vizuální architektura filmu stojí na revoluční práci legendárního francouzského kameramana Henriho Alekana (jenž v roce 1946 nasnímal Cocteauovu Krásku a zvíře):

• Monochromatický chlad nesmrtelnosti: Perspektiva andělů je snímána v měkkých, černobílých odstínech s využitím slavného filtru vyrobeného z hedvábné punčochy Alekanovy babičky[cite: 111]. Tento obrazový prostor nereprezentuje smutek, nýbrž absolutní, nehybnou věčnost – objektivní stav bytí bez času, bez tělesného tření a bez fyzických limitů[cite: 111].
• Barevný výbuch smyslů: V okamžiku, kdy film přepne do subjektivního prožívání smrtelníků, nebo když se anděl Damiel (Bruno Ganz) rozhodne vzdát své nesmrtelnosti, plátno exploduje do sytých, hřejivých barev[cite: 111]. Barva u Wenderse nepředstavuje pouhou výtvarnou ozdobu; je ontologickým důkazem lineárního času, tělesného tepla, chuti kávy a krve stékající z rány[cite: 111].

II. Vertikála andělů a horizontála Berlínské zdi

Topografie filmu je vystavěna jako přísný geometrický kříž protínající rozdělenou metropoli[cite: 111]:

• Vertikální transcendence: Andělé Damiel a Cassiel (Otto Sander) se pohybují po vertikále: sedí na rameni sochy Vítězství na sloupu Siegessäule, postávají na římsách vybombardovaného kostela Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, procházejí zdmi a vznášejí se nad městem[cite: 111]. Vnímají nekonečnou polyfonii lidských myšlenek, pochybností a úzkostí v berlínských bytech, metru i knihovně, avšak nemohou do lidského osudu nijak zasáhnout[cite: 111]. Jejich transcendence se stává spíše tíživým vězením než privilegiem[cite: 111].
• Horizontální jizva Zdi: Pod nimi leží Berlín konce osmdesátých let – město brutálně přeťaté betonovou Berlínskou zdí, jež tvoří nepřekonatelnou překážku na horizontální ose lidského pohybu i dějin[cite: 111]. Starý básník Homér (Curt Bois) bloudí po pustém Potsdamer Platzu a marně hledá kavárny své mladosti. Zeď zosobňuje lidskou konečnost a rozpolcenost, k níž andělé chovají tichý, bezmocný soucit[cite: 111].

III. Cirkusová akrobacie a smyslová iniciace Petera Falka

Damielovo rozhodnutí opustit věčnost je akcelerováno dvěma klíčovými setkáními[cite: 111]:

• Marion a tanec s gravitací: Francouzská visutá akrobatka Marion (Solveig Dommartinová) z krachujícího cirkusu Alekan ztělesňuje křehkost a krásu lidského zápasu s tíží[cite: 111]. Cvičí na hrazdě s připnutými křídly – padá a znovu se vznáší[cite: 111]. Damiel se nezamiluje do abstraktní ideje ženy, nýbrž do její zranitelnosti, do jejího strachu z pádu a touhy po opravdovém doteku[cite: 111].
• Peter Falk jako odpadlík z věčnosti: Americký herec Peter Falk (hrající sám sebe při natáčení filmu o nacistickém Berlíně) vystupuje v roli bývalého anděla, který před lety sám zvolil lidský úděl[cite: 111]. Falk nevidí Damiela očima, avšak vycítí jeho přítomnost, natáhne ruku do prázdného prostoru a nabídne mu cigaretu[cite: 111]. Zprostředkovává mu elementární poezii pozemskosti: teplo horké kávy v chladném ránu, tření promrzlých dlaní o sebe a kouření cigarety[cite: 111]. Falk demaskuje mýtus o nadřazenosti čistého ducha – být člověkem je pro něj nejvyšším uměním[cite: 111].

IV. Závěr: Inkarnace do masa a oslava lidské zranitelnosti

Vyvrcholení filmu převrací křesťanský koncept pádu anděla v radostné etické vítězství[cite: 111]:

• Pád do barev: Damiel se vzdává věčnosti a probouzí se jako smrtelník u paty Berlínské zdi[cite: 111]. Na hlavu mu spadne jeho vlastní zrezivělé brnění, z rány na čele mu vytéká krev a on poprvé v životě vidí barvu – červenou krev na prstech[cite: 111]. Jeho pád není trestem jako v Miltonově Ztraceném ráji; je to svobodný akt lásky a odvahy[cite: 111].
• Setkání v hudebním klubu: V zakouřeném klubu za zvuků skladeb Nicka Cavea and the Bad Seeds a Crime & the City Solution nachází Damiel Marion[cite: 111]. Jejich první dialog není sentimentálním klišé, nýbrž hlubokou filozofickou promluvou o nutnosti brát lásku vážně. Vertikála ducha se snesla do horizontály těla[cite: 111]. Wenders uzavírá film dedikací: „Věnováno všem bývalým andělům, zvláště pak Jasudžiróvi [Ozuovi], Françoisovi [Truffautovi] a Andrejovi [Tarkovskému].“ Snímek zůstává nesmrtelným manifestem: připomíná, že největším zázrakem vesmíru není nedotknutelná věčnost, nýbrž křehká, pomíjivá a krvavá krása lidského okamžiku[cite: 111].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Vizuální dialektika Alekana: Kameramanský princip střídání monochromatického černobílého zobrazení (nadčasový duchovní svět andělů) a barevného obrazu (smyslová realita lidské existence)[cite: 111].
• Vertikála transcendence vs. horizontála Zdi: Geometrická prostorová metafora stavící neomezený pohyb duchovních bytostí do kontrastu s fyzickou a politickou bariérou Berlínské zdi omezující lidské životy[cite: 111].
• Inkarnace jako etický triumf: Filozofické pojetí odmítající nadřazenost nesmrtelnosti a chápající sestup do lidského těla a času jako nejvyšší formu naplnění smyslu existence[cite: 111].

Bibliografie (Chicago Style):

• Caldwell, David, and Paul W. Rea. “Handke’s and Wenders’s Wings of Desire: Transcending Postmodernism.” The German Quarterly 64, no. 1 (1991): 46–54[cite: 111].
• Cook, Roger F., and Gerd Gemünden, eds. The Cinema of Wim Wenders: Image, Narrative, and the Postmodern Condition. Detroit: Wayne State University Press, 1997[cite: 111].
• Handke, Peter, and Wim Wenders. Der Himmel über Berlin: Ein Filmbuch. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1987[cite: 111].
• Kolker, Robert Phillip, and Peter Beicken. The Films of Wim Wenders: Cinema as Vision and Desire. Cambridge: Cambridge University Press, 1993[cite: 111].
• Wenders, Wim, dir. Der Himmel über Berlin (Wings of Desire). Berlin: Road Movies Filmproduktion / Argos Films, 1987.