„Každý akt koloniální nadvlády plodí svou vlastní vzpouru a každá vzpoura riskuje, že se stane novou formou útlaku.“

Historický velkofilm italského režiséra Gilla Pontecorva Bitva o Alžír (La battaglia di Algeri, 1966, stopáž 121 minut), oceněný Zlatým lvem na festivalu v Benátkách a nominovaný na tři Oscary, představuje jeden z nejdůležitějších politických filmů v dějinách kinematografie. Snímek vznikl pouhé čtyři roky po skončení krvavé alžírské války za nezávislost (1954–1962) v italsko-alžírské koprodukci za přímé účasti vůdce osvobozeneckého hnutí Yacefa Saadiho (který byl producentem filmu a ztvárnil postavu Džafara).

Pontecorvo vytvořil dílo naprosto ojedinělé bezprostřednosti: film nepředstavuje jednostrannou protikoloniální propagandu, nýbrž chirurgicky přesnou sociologickou a vojenskou anatomii partyzánského boje, eskalace teroru a státního násilí. Stal se natolik přesnou učebnicí asymetrického konfliktu, že byl v průběhu let studován jak radikálními osvobozeneckými hnutími (Černí panteři, IRA), tak protiteroristickými experty Pentagonu.

I. Neorealistická bezprostřednost a dokumentární fikce bez archivů

Formální suverenita filmu spočívá v absolutním popření iluze hraného filmu[cite: 118]:

• Absence archivních materiálů: Ačkoliv film působí dojmem autentického týdeníkového zpravodajství z padesátých let, ve filmu není použit jediný metr skutečného historického archivu[cite: 118]. Veškeré záběry byly do detailu zinscenovány přímo v ulicích Alžíru[cite: 118].
• Kamera Marcella Gattiho a neherci: Gatti využil vysoce citlivý černobílý materiál s hrubým zrnem, teleobjektivy a ruční kameru[cite: 118]. Většinu rolí ztvárnili neherci z řad obyvatel alžírské Kasby – představitel hlavního hrdiny Aliho La Pointa (Brahim Hadjadj) byl nevzdělaným venkovským dělníkem[cite: 118]. Jediným profesionálním hercem byl Jean Martin v roli francouzského plukovníka Mathieua (inspirovaného generály Massuem a Bigeardem)[cite: 118]. Tato metoda dodala filmu hmatatelný punc nezvratné reality[cite: 118].

II. Kasba jako městské bojiště: Síť buněk versus protipovstalecká pyramida

Pontecorvo a scenárista Franco Solinas analyzují alžírský konflikt jako souboj dvou antagonistických organizačních struktur[cite: 118]:

• Pyramidová struktura FLN: Národní osvobozenecká fronta (FLN) v Kasbě funguje na principu decentralizovaných trojic: každý člen zná pouze dva další lidi (jednoho nadřízeného a jednoho podřízeného)[cite: 118]. Tento systém chrání odboj před vyzrazením – i když je jeden člen zatčen a mučen, nemůže prozradit celou síť.
• Labyrint Kasby: Středověká architektura arabské čtvrti – stísněné uličky, schodiště, průchody po střechách a skryté úkryty ve zdech – slouží povstalcům jako přírodní městská pevnost chránící je před moderní francouzskou armádou[cite: 118].
• Matematická metoda plukovníka Mathieua: Francouzští výsadkáři vstupují do města nikoliv jako hrubá síla, nýbrž jako chladný policejní aparát[cite: 118]. Mathieu kreslí na tabuli diagram pyramidy a formuluje neúprosnou metodiku: k rozbití sítě je nutné systematicky vyslýchat a zlomit každého zatčeného[cite: 118].

III. Etická symetrie násilí: Terorismus v kavárnách versus systematické mučení

Snímek odmítá moralizující zjednodušení a staví vedle sebe dvě podoby moderního násilí[cite: 118]:

• Bombové útoky FLN: Slavná sekvence přípravy tří alžírských žen, které si ostříhají vlasy, obléknou evropské šaty a proniknou přes francouzské kontrolní stanoviště, aby uložily časované bomby do kavárny, mléčného baru a kanceláře Air France[cite: 118]. Pontecorvo detailně snímá nevinné tváře francouzských civilistů, dětí lízajících zmrzlinu a tančící mládeže okamžik před explozí. Odboj nepoužívá čisté zbraně; sahá k brutálnímu masovému terorismu.
• Systematická tortura: Francouzská armáda reaguje zavedením totálního dohledu a mučením zatčených (elektrošoky polním telefonem, dušení vodou, pálení plamenem)[cite: 118]. Plukovník Mathieu na tiskové konferenci před novináři chladně konstatuje: „Pokud chcete, aby Alžírsko zůstalo francouzské, musíte akceptovat metody, kterými toho lze dosáhnout.“ Násilí státu ztrácí morální převahu a mění se v teror s úředním razítkem[cite: 118].

IV. Hudební lament Ennia Morriconeho a Gilla Pontecorva

Zvuková složka filmu tvoří rovnocenný etický kompas celého díla[cite: 118]:

• Kontrapunkt perkusí a smyčců: Morricone a Pontecorvo vytvořili soundtrack postavený na dvou rovinách: agresivní vojenský rytmus virblů a bubnů symbolizuje mašinérii armádní represe, zatímco melancholické, liturgické lamentace doprovázejí záběry na zmučená těla Alžířanů i oběti bombových útoků[cite: 118].
• Hudba jako žalozpěv: Zvuková stopa nestraní ani jedné frakci; neoslavuje vítězství, nýbrž truchlí nad obrovskou cenou, kterou obě společnosti zaplatily za koloniální systém[cite: 118].

V. Závěr: Vojenské vítězství a politická porážka impéria

Vyvrcholení filmu odhaluje základní paradox koloniálních válek[cite: 118]:

• Likvidace odboje v Kasbě: Plukovník Mathieu splní svůj úkol – v říjnu 1957 vyhodí do povětří poslední úkryt Aliho La Pointa a vedení FLN je zcela zlikvidováno. Francouzská armáda bitvu o Alžír vojensky vyhrála[cite: 118].
• Nevyhnutelný výbuch svobody: Film však nekončí rokem 1957. Poslední sekvence zachycuje prosinec 1960, kdy po třech letech zdánlivého klidu desetitisíce Alžířanů spontánně vyrazí do ulic s národními vlajkami[cite: 118]. Hnutí již nepotřebuje centrální vedení; touha po svobodě zachvátila celou populaci. Francie byla donucena odejít[cite: 118]. Bitva o Alžír zůstává nesmrtelným svědectvím: připomíná, že armáda může vyhrát jakoukoliv bitvu, avšak pokud při tom ztratí morální legitimitu, válku o lidskou duši nevyhnutelně prohraje[cite: 118].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Asymetrický konflikt: Válečný střet mezi konvenční, technologicky vyspělou armádou státu a nepravidelnými povstaleckými jednotkami (gerilou), jež využívají partyzánské taktiky a městského prostředí[cite: 118].
• Protipovstalecká doktrína (Counter-insurgency): Vojenská strategie usilující o zničení povstaleckého hnutí prostřednictvím izolace populace, filtrace podezřelých a systematického zpravodajského vytěžování (včetně mučení)[cite: 118].
• FLN (Front de Libération Nationale): Národní osvobozenecká fronta; hlavní politické a vojenské hnutí bojující za nezávislost Alžírska na Francii v letech 1954–1962[cite: 118].

Bibliografie (Chicago Style):

• Fanon, Frantz. The Wretched of the Earth. Translated by Richard Philcox. New York: Grove Press, 2004.
• Horne, Alistair. A Savage War of Peace: Algeria 1954–1962. London: Macmillan, 1977.
• Pontecorvo, Gillo, dir. La battaglia di Algeri (The Battle of Algiers). Roma / Alger: Igor Film / Casbah Film, 1966[cite: 118].
• Solinas, Franco. Gillo Pontecorvo’s The Battle of Algiers: A Film Written by Franco Solinas. New York: Charles Scribner’s Sons, 1973.
• Stora, Benjamin. Algeria, 1830–2000: A Short History. Translated by Jane Marie Todd. Ithaca: Cornell University Press, 2001[cite: 118].