Rašomon (Rashomon, 1950): Rozpad objektivní pravdy a epistemologický relativismus
Rashomon (1950): The Disintegration of Objective Truth
Analytická studie přelomového mistrovského díla Akiry Kurosawy zkoumající epistemologický relativismus, nespolehlivé vypravěče, revoluční kameru Kazua Mijagawy a etické vykoupení skrze nalezené dítě.
An analytical study of Akira Kurosawa's landmark film exploring epistemological relativism, unreliable narrators, and Kazuo Miyagawa's revolutionary cinematography.
Snímek Akiry Kurosawy Rašomon (Rashomon, 1950, stopáž 88 minut), oceněný Zlatým lvem na festivalu v Benátkách a čestným Oscarem, představuje jeden z nejdůležitějších milníků v dějinách světové kinematografie. Film nejenže otevřel brány západního filmového světa pro poválečné japonské umění, ale zavedl do mezinárodního filozofického a právního diskurzu termín „Rašomon efekt“ (Rashomon effect).
Kurosawa, vycházející z povídek Rjúnosukeho Akutagawy (Rašómon a V houštině), radikálně odmítá iluzi objektivní filmové pravdy. Sleduje jediný násilný incident – přepadení samuraje a jeho ženy v cedrovém lese – skrze čtyři vzájemně si odporující výpovědi, v nichž se pravda ukazuje nikoliv jako pevná entita, nýbrž jako křehký konstrukt podřízený lidskému egu, ješitnosti a strachu[cite: 134].
I. Kamera Kazua Mijagawy a slunce mezi korunami stromů
Vizuální revoluce filmu stojí na průkopnických kameramanských inovacích Kazua Mijagawy[cite: 134]:
- Pohled přímo do slunce: Mijagawa poprvé v historii hraného filmu namířil objektiv kamery přímo do slunečního kotouče[cite: 134]. Světlo prořezávající husté koruny stromů vytváří optický efekt „blikající, těkavé pravdy“, v níž se střídá oslepující jas s hlubokými stíny[cite: 134]. Vizuální styl přímo zrcadlí morální téma: pravda není jednolitým světlem, ale mihotavým zábleskem v temnotě lidského sobectví[cite: 134].
- Dynamické jízdy v lese: Dlouhé kamerové jízdy na vozíku sledující dřevorubce kráčejícího do hloubi lesa zatahují diváka do vizuálního labyrintu[cite: 134]. Les nepředstavuje romantickou přírodní scenérii; funguje jako hermetický prostor lidského nevědomí, v němž civilizační normy a společenský řád ztrácejí platnost[cite: 134].
II. Čtyři verze: Ego jako narativní filtr reality
Jádrem filmu je soudní přelíčení před neviditelným soudcem, v němž čtyři aktéři podávají diametrálně odlišné verze téhož činu[cite: 134]:
- Bandita Tadžómaru (Toširó Mifune): Stylizuje se do role neohroženého, divokého dobyvatele[cite: 134]. Tvrdí, že svedl ženu její vlastní vášní a samuraje čestně zabil v monumentálním rytířském šermířském duelu[cite: 134]. Jeho lež slouží k ochraně mýtu o vlastní nepřemožitelné maskulinitě[cite: 134].
- Manželka Masako (Mačiko Kjó): Prezentuje se jako zneuctěná, bezmocná a pasivní oběť, která po znásilnění čelila pohrdavému, chladnému pohledu svého manžela a v hysterickém záchvatu jej omylem probodla dýkou[cite: 134]. Její verze je koncipována tak, aby vzbudila soucit a obhájila její ženskou počestnost[cite: 134].
- Samuraj Takehiro (Masajuki Mori skrze médium): V Kurosawově podání lže i mrtvý ze záhrobí[cite: 134]. Samuraj promlouvající skrze šamanské médium tvrdí, že spáchal rituální sebevraždu seppuku ze žalu nad tím, že jej žena zradila a vyzvala banditu k jeho vraždě[cite: 134]. Lže, aby ochránil nedotknutelný kodex samurajské cti před hanbou ze zbabělé porážky[cite: 134].
- Dřevorubec (Takaši Šimura): Údajný nezaujatý svědek demaskuje předchozí verze jako patetickou frašku – souboj ve skutečnosti nebyl rytířským duelem, ale trapnou, zbabělou šarvátkou dvou vyděšených mužů třesoucích se strachy. Avšak i dřevorubec lže a zamlčuje klíčovou okolnost, aby zakryl vlastní krádež drahocenné perletí vykládané dýky z místa činu[cite: 134].
III. Brána Rašomon: Déšť, ruiny a krize víry v člověka
Rámcové vyprávění pod zchátralou bránou Rašomon ustavuje filozofickou rovinu díla[cite: 134]:
- Rozklad institucí v bičujícím dešti: Monumentální polorozpadlá jižní brána Kjóta, v níž se před apokalyptickým lijákem ukrývá dřevorubec, buddhistický mnich a cynický tulák, symbolizuje materiální i duchovní kolaps tehdejšího Japonska[cite: 134]. Zdevastované město po občanských válkách a epidemiích odpovídá poválečné krizi hodnot po roce 1945.
- Mnichova krize víry: Zjištění, že všichni lidé bez výjimky lžou, aby obhájili své ego, uvrhá mnicha do hlubokého existenciálního zoufalství[cite: 134]. Ztráta víry v pravdu se stává ztrátou víry v samotnou možnost lidského dobra[cite: 134].
IV. Závěr: Nalezené dítě a etický čin v epistemologickém vakuu
Kurosawa odmítá nihilistickou kapitulaci a přináší katarzi, jež nevychází z intelektuálního poznání, nýbrž z etického činu[cite: 134]:
- Pláč v ruinách: V troskách brány je objeveno odložené nemluvně[cite: 134]. Cynický tulák dítě okamžitě okrade o hedvábnou peřinku s argumentem, že ve světě všeobecného sobectví má každý právo myslet jen na sebe.
- Přijetí odpovědnosti: Dřevorubec, zahanben vlastní vinou za krádež dýky, se rozhodne dítě adoptovat, ačkoliv sám doma živí šest dětí[cite: 134]. Tento nezištný čin vrací mnichovi víru v lidskou duši[cite: 134]. Déšť ustává, mraky se trhají a dřevorubec odchází s dítětem v náručí vstříc prosluněnému světu[cite: 134]. Rašomon tak uzavírá své poselství: i když je objektivní pravda nedosažitelná a lidské ego plné klamu, lidství lze vykoupit konkrétním, nezištným soucitem[cite: 134].
Slovníček pojmů a bibliografie
- Rašomon efekt (Rashomon Effect): Epistemologický jev, kdy je jedna událost interpretována různými pozorovateli a přímými účastníky zcela odlišně a vzájemně neslučitelně v důsledku jejich osobních zájmů, ega a předsudků[cite: 134].
- Epistemologický relativismus: Filozofický směr zpochybňující existenci jediné absolutní a objektivně sdělitelné pravdy, zdůrazňující podmíněnost poznání subjektivním úhlem pohledu[cite: 134].
- Nespolehlivý vypravěč: Literární a filmová narativní strategie, v níž předkládané informace nelze považovat za objektivní fakt, jelikož jsou zkresleny pamětí, lží či obranou sebeobrazu vypravěče[cite: 134].
Bibliografie (Chicago Style):
- Akutagawa, Ryunosuke. Rashomon and Other Stories. Translated by Takashi Kojima. New York: Liveright, 1952.
- Kurosawa, Akira. Something Like an Autobiography. Translated by Audie E. Bock. New York: Alfred A. Knopf, 1982[cite: 134].
- Kurosawa, Akira, dir. Rashomon (Motion Picture). Tokyo: Daiei Film, 1950.
- Miyagawa, Kazuo. Focus on Rashomon. Tokyo: Shincho, 1991[cite: 134].
- Prince, Stephen. The Warrior’s Camera: The Cinema of Akira Kurosawa. Princeton: Princeton University Press, 1991[cite: 134].
- Richie, Donald, ed. Focus on Rashomon. Englewood Cliffs: Prentice-Hall, 1972.
This study deconstructs Akira Kurosawa’s film Rashomon (1950, running time 88 min) as a pivotal work of modern cinema that introduced non-linear storytelling based on subjectivity. The film won the Golden Lion at the Venice Film Festival in 1951 and introduced the term “Rashomon effect” into the English language and scientific discourse.
The film analyzes a single violent act (the murder of a samurai and the rape of his wife) through four mutually exclusive testimonies. Methodologically, the text relies on the analysis of Kazuo Miyagawa’s camera kinetics, the study of unreliable narrators, and the socio-psychological impact of the film on the perception of individual integrity in a fractured world.
I. The Forest as a Labyrinth of the Psyche
The visual style of the film is defined by revolutionary work with natural light. Cinematographer Kazuo Miyagawa pointed the lens directly at the sun for the first time in history, creating a “flickering truth” effect through dense tree canopies.
The forest does not function as a mere backdrop but as a claustrophobic space where characters lose themselves in their own versions of events. The ruins of the Rashomon gate in the lashing rain symbolize the total collapse of the moral order.
II. Four Versions: Ego as a Narrative Engine
The film presents the event through four perspectives, where each character modifies the facts to preserve their self-image (ego):
- The Bandit Tajomaru (Toshiro Mifune): Styles himself as a heroic conqueror. His version is a celebration of his own strength and masculinity.
- The Wife (Machiko Kyo): Presents herself as a betrayed and suffering victim, attempting to evoke sympathy and justify her actions.
- The Samurai (Masayuki Mori): Speaks through a medium. Even in death, he lies to preserve his honor (presenting his death as suicide instead of defeat).
- The Woodcutter (Takashi Shimura): A seemingly objective observer who also lies to cover up his own minor moral failure and the theft of a valuable dagger.
III. Conclusion: Ethical Act in an Epistemological Vacuum
Kurosawa is not searching for the “actual” truth in a procedural sense. The core of the film is the realization that people are incapable of truth if it threatens their ego.
The only redemption from this vacuum is the final acceptance of the foundling by the woodcutter (Takashi Shimura). This act is not an intellectual solution to the truth but a practical ethical deed—a return to humanity despite the universal lie.
Glossary and Bibliography
- The Rashomon Effect: An epistemological phenomenon where an identical event is interpreted in radically different and contradictory ways by different witnesses.
- Unreliable Narrator: A storytelling device where character testimonies are warped by self-deception, ego preservation, and social vanity.
- Kazuo Miyagawa’s Cinematography: Revolutionary camera work pointing the lens directly into natural sunlight through forest vegetation to mirror fractured perception.
- Epistemological Relativism: The philosophical framework suggesting that objective truth is either inaccessible or entirely constructed by subjective self-interest.
Bibliography (Chicago Style):
- Kurosawa, Akira. Something Like an Autobiography. Translated by Audie E. Bock. New York: Knopf, 1982.
- Miyagawa, Kazuo. Focus on Rashomon. Tokyo: Shincho, 1991.
- Prince, Stephen. The Warrior’s Camera: The Cinema of Akira Kurosawa. Princeton: Princeton University Press, 1991.
- Richie, Donald. The Films of Akira Kurosawa. Berkeley: University of California Press, 1996.