Většina konvenčních filmových hororů učí diváka bát se vnějšího monstra – cizorodého vetřelce, který narušuje bezpečný svět fungující podle zavedených morálních pravidel. Mistrovské dílo Lucia Fulciho Netrapte kachňátko (Non si sevizia un paperino, v mezinárodní distribuci známé jako Don’t Torture a Duckling, 1972, stopáž 102 minut) však přináší podstatně mrazivější a radikálnější zjištění: co když žádné vnější monstrum neexistuje? Co když je skutečným monstrem samotná komunita, její instituce a způsoby, jimiž udržuje svůj řád?

Fulci v tomto přelomovém snímku opouští městskou dekadenci a buržoazní salóny klasického gialla a přesouvá děj do sluncem spálené krajiny jihoitalské Basilicaty. Vytváří dílo, které předjímá principy moderního folk-hororu a dekonstruuje pokrytectví patriarchální společnosti za oslnivého denního světla.

I. Daylight Horror a vyprahlá topografie jihoitalského venkova

Horor v Netrapte kachňátko se neukrývá v temných uličkách nočního velkoměsta ani ve stínech gotických hrobek:

• Teror za bílého dne (Daylight Horror): Vraždy malých chlapců i lynčování podezřelých probíhají pod neúprosným, bílým a spalujícím poledním sluncem[cite: 123]. Světlo zde neodhaluje pravdu a nepřináší bezpečí; stává se oslepujícím živlem, který zhmotňuje bezvýchodnost a morální sterilitu prostoru[cite: 123].
• Dálniční viadukt jako civilizační jizva: Výtvarným leitmotivem filmu je obří moderní dálniční viadukt tyčící se vysoko nad archaickou fiktivní vesnicí Accendura[cite: 123]. Tento architektonický prvek vizualizuje propast mezi moderním industrializovaným severem Itálie a zaostalým, chudým jihem, kde stále dominují pověry, krevní msta a zákon mlčení (omertà)[cite: 123].

II. Pověra, omertà a lynčování Maciary

Série rituálních vražd malých chlapců vyvolá ve vesnici kolektivní hysterii, která okamžitě hledá obětního beránka[cite: 123]:

• Maciara jako vyvrhel: Místní bylinkářka a samotářka Maciara (Florinda Bolkanová), praktikující archaickou magii a propichující hliněné figurky dětí špendlíky, je komunitou automaticky označena za strůjkyni zla[cite: 123].
• Kolektivní očištění krví: Scéna jejího lynčování na venkovském hřbitově patří k nejdrastičtějším a nejvýznamnějším momentům italského filmu[cite: 123]. Otcové zavražděných chlapců ji brutálně umlátí řetězy a zanechají krvácející na krajnici dálnice[cite: 123]. Fulci tuto scénu podkresluje bezstarostnou popovou melodií linoucí se z autorádia projíždějícího vozu, čímž vytváří šokující kontrast mezi brutalitou archaického lynče a lhostejností moderní konzumní společnosti. Maciara umírá nevinná – vesnice nepotřebovala nalézt skutečného pachatele, potřebovala rituální oběť k obnovení vlastní stability[cite: 123].

III. Don Alberto: Posvátná maska pedofilního zla

Skutečný vrah je odhalen v postavě, která v komunitě zosobňuje nejvyšší morální a náboženskou autoritu[cite: 123]:

• Zvrácená touha po nevinnosti: Vrahem dětí není okultistka ani perverzní tulák, nýbrž mladý a vážený místní kněz Don Alberto Avallone (Marc Porel)[cite: 123]. Jeho motivací není sadismus v banálním slova smyslu, ale patologická snaha uchránit chlapce před hříchem dospělosti a sexuálním pokušením, které do vesnice přináší moderní svět[cite: 123].
• Dekonstrukce církevní autority: Zabití chlapců vnímá farář jako akt milosrdenství – odesílá jejich duše do nebe dříve, než stihnou zhřešit[cite: 123]. Fulci tímto odhalením zasadil drtivý úder autoritě katolické církve v Itálii a poukázal na patologii institucionálního pokrytectví, které pod rouškou posvátnosti plodí destrukci[cite: 123].

IV. Závěr: Společnost jako monstrum a předobraz Midsommaru

Finále filmu, v němž Don Alberto po konfrontaci s novinářem Martellim (Giancarlo Giannini) padá ze strmého skalního útesu a jeho tvář je při pádu doslova rozedrána o skalní stěnu, přináší fyzické zničení vraha, nikoliv však katarzi pro Accenduru:

• Předchůdce moderního folk-hororu: Netrapte kachňátko předběhlo svou dobu o celá desetiletí[cite: 123]. Jeho motivy kolektivní viny, teroru na spalujícím slunci a zvráceného společenství přímo anticipují moderní folk-hororová díla, jako je The Wicker Man či Asterův Midsommar[cite: 123].
• Fulciho odkaz: Film zůstává nejhlubším a myšlenkově nejvyzrálejším dílem Lucia Fulciho[cite: 123]. Připomíná, že největší hrůza v dějinách lidstva nevzniká náhodným selháním jednotlivce, nýbrž schopností společnosti normalizovat násilí a dogmatismus jako běžnou součást svého každodenního přežití[cite: 123].

Slovníček pojmů a bibliografie

• Daylight Horror (Denní horor): Subžánrový režijní postup situující scény strachu, napětí a brutality do jasného, sluncem zalitého denního světla namísto tradiční noční tmy[cite: 123].
• Kolektivní obětní beránek (Scapegoating): Sociálně-psychologický proces, při němž uzavřená komunita svede veškerou vinu a frustraci na zranitelného jednotlivce a jeho likvidací se pokusí obnovit vnitřní řád[cite: 123].
• Omertà: Tradiční jihoitalský mafiánský a venkovský zákon mlčení, zakazující spolupráci s policií a státními orgány pod hrozbou smrti[cite: 123].

Bibliografie (Chicago Style):

• Fulci, Lucio, dir. Non si sevizia un paperino (Don’t Torture a Duckling). Roma: Medusa Distribuzione, 1972[cite: 123].
• Howarth, Troy. Splintered Visions: Lucio Fulci and His Films. Baltimore: Midnight Marquee Press, 2015.
• Scovell, Adam. Folk Horror: Hours Dreadful and Things Strange. Leighton Buzzard: Auteur Publishing, 2017.
• Thrower, Stephen. Beyond Terror: The Films of Lucio Fulci. Godalming: FAB Press, 1999.